Kdo já jsem

Kdo já jsem

 

Kdo já jsem?

láska měla pravdu

pokud se nořit do temnot

tak už jde pouze o eleganci pádu

 

Slunce nevychází

Hvězdy už také ne

Odráží se ode mne trýznivý měsíc

 

Oči plné prachu a písku

Kloužu po listí

a řezavým pískem

 

Čekám na slunce

Ale i kdyby skončila

-tahle polární noc

Budu mít horečku

 

V bezvědomí

Vyplaven na finální pláži

-tohohle marastu

Se neprobudím

 

23.11.2016

Luděk Klusáček

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

Hřích

Hřích

 

Nádech-výdech, svatého písma hlt

Tvrdost stěny

1., 2., 4. a 7. rok

 

Stigma prvních kroků vtisknutých do forem

Literární charakter věčných pohledů

mizících do ztracena

 

Přivřená dvířka komůrky

s vůní parfému přesně kolem aury

-si myslím

Nakonec všechno to zavřené do malé tabatěrky

a zakopáno hluboko pod zem.

 

(24. 9. 2016)

 

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

Květy

Květy

 

Všem zapomenutým duším,

kterou ty nejsi.

Obloukem a časem se dostáváme

k jádru věci

  • co je to být člověkem?

… označkovat si hospodskou lavici

nebo celou hospodu?

Jsi větší rošťák ty a nebo brácha?

Punk is not dead, život není o smrti.

Život se musí žít do posledního dechu.

 

(Květa zemřela v 19ti letech na RS)

 

20.1.2017

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

Hříchy

Hříchy a bože, vykuř mi

 

Mrazivou bílou ranní krajinou

Ej šli za sebou dvě černé Smrti

I jedna z nich povídá:

Kdá, kokodá

Druhá:

Je setnuto.

 

Náhle byla všude jen černá smrt

pusto, zákopy zahrnuty

a z nich trčící otazníky

 

Už čekalo se na jaro

a co nám tu po zimě zbylo.

Kdo by se chtěl hrabat v hlíně,

bahně právě roztátého sněhu,

obcházet polnosti -

stále z větší části půl metru pod tekoucí ledovou krustou?

 

Ale právě tam je přehlížená naděje

a zárodky budoucího vzdoru.

 

Taky si počkám

až zvednou se ramena a ohrne se nosík

A příště už možná jenom

Kdá kokodá

20.1.2017

 

 

 

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

NP 2017

Dalo by se říci, že zápisky vznikají relativně posléze, tudíž nebude problém si vzpomenout na podrobnosti, jako tomu bylo u posledního nočního přechodu, který zůstává nezapsán. S odstupem pouhého týdne však musím uznat, že prostě existují okénka, která možná nikdo z přechodníků roku 2017 (10. února) nedokáže vyplnit.

Jak je to na posledních čistě sportovních Nočních přechodech pořádaných Ríšou zvykem, startovalo se již v pátek ráno. Výhodou určitě je, že neproběhl žádný čtvrteční večerní briefing, který by nám již předem zakalil mysl a střízlivý nadhled, jež je pro tuto akci nezbytný. Z původních šesti předpokládaných přislíbil účast pouze sehraný kvintet Ríša, Zdenál, Karel, Rosťa a já. Ještě ve čtvrtek dopoledne jsem si nebyl jistý, zda se opravdu zúčastním, protože jsem v práci nestíhal. Byl jsem tedy domluvený s Ríšou, že mu dám echo kolem poledního. Potvrdil jsem a v pátek v 7:45 už jsem netrpělivě přešlapoval u Čapkových domků. Bylo totiž ještě v plánu vybrat peníze, nakoupit potraviny a třeba dát pivo v chotěbořské nádražní. Z té poslední věci bohužel sešlo.

 

Na nádraží ještě oba dva děláme ostudu, já ztrácím právě koupené lístky na dráhu a Ríša odhaluje zažehnutý odpadní koš. Paní zalívá koš hrníčkem na kávu, já potichu nacházím ztracené lístky. Jsem z té páteční dovolené nějaký vyšinutý, poznamenávám. Ve vlaku jíme karbanátky, pijeme zelené pivo z petky, dolaďujeme plán, míříme přes Ždírec do Hlinska. V Hlinsku se k překvapení Ríši přesedá na autobus, k mému překvapení na asi osmisedačkový, který nejprve odmítám, že se jedná pouze o MHD nebo taxík. Autobus do Borové u Poličky, jež je naším výchozím bodem, nejede jako s hnojem, ale dostáváme se na místa, která nám málem až vyrážejí dech, lámou ploténky – na pětce vzadu to opravdu skákalo… Převlékám si ještě v autobuse ponožky, kratší za delší a jsme v Borové. Tu nastává trochu problém, protože i když jsme v Borové našli dvě hospody, jsou obě dvě otevřeny až od jedenácti a my máme sotva desátou. Nepohrdneme tedy místní sámoškou na úrovni. Začínáme myslím Radegastem nebo Gambrinusem, já si tedy dávám ještě kávu z automatu, pak do toho ty studené Radegasty, pak jsme zkusili i teplé a jednu Ríšou vyzdvihovanou Holbu – tou jsem si jistej, i když byla asi třetí v pořadí. Ríša nechce stát za okénkem vedle kas, kde je pěkně teplo a výhled přes silnici na nádraží jako z kavárny, tak jdeme do předsíňky vedle vozíků, tam už jsou otevřené dveře ale taky výhled. Ve vší slušnosti debatujeme s procházejícími domorodci.

Tu již od vlaku přicházejí kamarádi. Jelikož jsem ještě při smyslech navrhuji, že bychom se jim měli schovat, tzn. zůstat tam, kde jsme a prověřit jejich IQ – kde bychom asi mohli být, že…, když je všude zavřeno. Stává se dosti zásadní věc, totiž Rosťa má narozeniny a na to nejsme připraveni, především pak fyzicky. Dáváme po slivovičce a raději vyrážíme do polední přírody. Kraj vesnice je nedaleko, procházíme lesem a stoupáme do mírného kopce. Na kopci oslavenec nachází první vhodný strom a tak na něj ten jinoch musí vylézti, šlo o nějaký listnáč, byl tam raz dva. Ríša vedle vidí vyšší, tak vyleze alespoň do poloviny. Já tedy zatím nechápu, že se chovají jako malí kluci. Ale ne, oni vždy hned lezou po stromech, vždyť jsou to horolezci a entomologové. Za nějaký čásek, když se přehoupneme přes planinu a pravděpodobně další pás lesa, se mi jeví další obraz a tím je rozsáhlejší remízek mezi lukami, je v něm i tak napůl vzrostlý smrček, cca 14 metrů, chlapci vylézají až nahoru, jsou soutěživí, Ríša do 14 metrů a Rosťa do konce, dokonce výše než do konce, asi do 16. Mě stačí bezpečných přizdisráčských 12, stojím pod Ríšou, který huláká něco v tom smyslu, že ať žije příroda a že nelze spadnout, minimálně ne až dolů, protože jsou všude větve. Já se stejně držím se smrkem v objetí a modlím se. Slézáme dolů, odkládám dopitou lahev slivovičky od Rosti, Ríša sebíhá z kopce, vznáší se nad lesknoucí hladinou přemrzlého sněhu a najednou není tak dobře vidět. On sebou flákl, tak ho doháníme, ale má pouze povrchově sedřenou kůži na čele a nějaké to ústní krvácení. Nechce se mu moc stávat, tak se ho snažím po bratrsku resuscitovat dlaní. Nutím ho vstát a pak sám raději na chvíli ulehám. Začínáme sestupovat nepříjemně hlubokým sněhem, scházíme do Pusté Rybné. Zvláštní je, že jsem si myslel, že tu mám poměrně rozsáhlé okénko, ale jak to sepisuji, tak si začínám na určité věci vzpomínat, takže ten sestup už spíše nebyl tak dlouhý. My to ještě dáme dohromady.

V Pusté Rybné mají smůlu, že mají otevřenou restauraci od ráno do 2 a pak až od 6 večer, my jsme tedy vyrazili z Borové hned, abychom to stihli, ale ty stromy se nám prostě postavili v cestu a nešlo je obejít, museli se přelézt. Přepadli jsme tedy znovu místní obchod, ten už byl menší, ale sortimentem dostatečně vyhovoval. Pilo se pivo venku i vevnitř, jedli saláty, rybí i ďábelské. Podrobnosti se vytrácí ale celkový dojem gentlemana by táhlou návštěvu popsal nejlépe jako loupež, s rozdílem toho, že jsme platili, jinak jsme se chovali jakou loupežníci, trochu jsme to vyplundrovali, ba i sladkosti jsme nakoupili.

Z Pusté Rybné jsme pochodovali po silnici, až jsme se dostali k autobusové zastávce v poli, kde jsme si našli spoj do Křižánek, nad kterými jsme chtěli přespat u Bílé skály, která je v těsné blízkosti Devíti skal. Uvnitř autobusové zastávky došlo k malému incidentu, kdy Ríšovi vybouchla petka s pivem, se kterým mi polil ruksak, respektive spacák, což jsem pocítil až k ránu. Zastávka byla poblíž křižovatky, kde stál jakýsi pán, tak jsem usoudili, že musí opravdu něco jet. Autobus přijel, my jsme zvesela nastoupili a pán tam zůstal stát. Za pár minut jsme dorazili do Křižánek, kde už padala tma. Pokračovali jsme dle plánu do Hospůdky za řekou. Zde jsme se chovali velice způsobně a například já jsem uprostřed prvního piva usnul. Nakonec mě asi po dvou až třech hodinách spánku někdy kolem půl desáté probudili a vyrazili jsme do kopce do divočiny. Trošku jsem si v hospodě přeležel ručičku v zápěstí, no ještě je to i po deseti dnech tak nějak zatuhlé. V kopcích jsme netrefili směr turistické značky, takže jsme se rozhodli přenocovat, tam kde jsme. A byla to dobrá volba.

Při povinném proplácávání před spaním jsem zjistil, že mi chybí mobil, nebyl v obvyklé kapsičce. Naštěstí si Karel bere všude navštívenky, důvod tohoto činění tedy není úplně jasný, ale tentokráte to hodně pomohlo. Ihned se ze zbylých mobilů volalo zpátky do hostince a naštěstí to vzali. Takže tato epizoda začínala trošku pozměňovat plány na zítřek, když už né celé bandy tak alespoň moje.

K ránu už jsem se probouzel, protože mi začínala být zima na chodidla, to se mi často stává a většinou je to tím, že je, představte si, mokrý spacák. Nyní to bylo od toho rozlitého piva, povětšinou je to ale z důvodu toho, že si funím do bivakovacího pytle, namísto přímo do atmosféry. Pak už mě začínal probouzet i močák, no a už jsem musel ven. Hnala mě totiž vidina, že si rozdělám uprostřed zimy a také uprostřed hlubokého lesa oheň. Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil. Od Karla jsem později obdržel nepřímou pochvalu za takovýto nevšední zážitek. Zdenál se trošku bál o vybavení, protože oheň nejprve moc nehořel, zato jiskry létaly vydatně. Myslím, že to přežil, zato já si propálil kalhoty i svetr. Hoši tedy postupně stávali ze svých spacáků a bivaků, byli jsme docela pěkně rozprostřeni po lese, zabírali jsme tak 200 metrů čtverečných. Za přispění celé bandy se nakonec podařilo splnit sen věčného ohně a udrželi jsme ho alespoň na rychlo-opečení špekáčků. V širokém okolí po nás ale zůstaly otrhané větve smrků. Nevím, jak bych to zvládl sám, opravdu zábava po čtyři až pět lidí.

Kamarády jsem přesvědčil, že návrat do hostince pro zapomenutý mobil zvládnu sám a rozešli jsem se na křižovatce, kde oni dále pokračovali na Devět skal a já doufal, že do Křižánek. Nicméně jsem trochu sešel, tak jsem se rozhodl odhadnout směr a odbočil na první cestě, kde byly vyšlapány stopy. Trošku z boku jsem asi po půl hodině šlapání dorazil na okraj Křižánek, tedy k první chalupě a nově budovanému penzionu, kde jsem využil celkem dobře vypadající kadibudku. Věci nechávám venku a když jsem se uvelebil, tak jsem zjistil, že se blíží běžkaři, tož jsem stáhnul alespoň bundu s penězi dovnitř. Když jsem byl hotový a vylezl jsem ven, tak jsem zjistil, že je tam asi nějaká zbloudilá běžkařská stopa, protože už se to začalo hrnout, jeden lyžař za druhým. Na zimu opuštěný a rozestavěný penzion se také z druhé strany ukázal uprostřed přestavby. Upaloval jsem pryč. Do deseti minut jsem byl před hospodou a bez hodinek jsem to docela odhadl, bylo to akorát deset minut před otvíračkou. Paní řekla, že to jsem já-ten, který byl včera nejvíc…, tak jsem odvětil, že jsem mohl na takové urážky zůstat doma a pak se zklidnila, že prý jsem alespoň nic netropil. Vyžádal jsem si jedno pivo, za to mi vyúčtovala 30 korun, tak jsem jí nechal 50. Nemohl jsem se nikomu z přechodníků dovolat, až nakonec povolil, myslím, Zdenál. V jedenáct jsem vyrážel a trošku běžeckým tempem jsem za čtyřicet minut předbíhaje rodinky s kočárky, důchodce a běžkaře, dorazil k Devíti skalám, u kterých jsem se nezdržoval a pokračoval dále na Žákovu horu, pod kterou mi začali docházet síly, protože jsem šel na lačno a bez pití. Dal jsem tedy ještě před Žákovou horou pauzu mimo cesty. Trocha vody a hurá dál. Těsně pod začínajícím kopcem potkávám párek běžkařů, který raději lyže snášejí a sjíždějí až přede mnou posledních 50 metrů, sníh je totiž opravdu dosti zledovatělý. Vylézám na kopec, kde by teoreticky měli čekat kamarádi, ale to už by byli asi zmrzlí, protože mají tak hodinu náskok. Na Žákově hoře se rozhlížím, ono tam tedy není nic k vidění, jenom mě zaujalo, jak tam někdo chodil napříč. Je tam značně více sněhu, ale cesta je prošláplá jak běžkaři tak poté chodci, takže se jde pěkně, kor z kopce. Ještě na hoře píšu sms Zdenálovi, který se ukázal jako spolehlivá spojka. Když vycházím z lesa, prostě musím dát ten před pár hodinami opečený ale nedojezený špekáček a vodu. Volá mi Ríša, jak to zvládám, že od deseti budou sedět na rezervaci, takže je možná vyhodí. Je za deset minut dvě.

Do cikhájské hospody docházím až po druhé hodině. Na vesnickou hospodu je opravdu narváno, ale stůl už není pod hrozbou rezervace. Ztuha tedy přisedám ke kamarádům a v novém prostředí teprve pocítím všechnu tíži, kterou táhnu s sebou, tj. trochu alkoholu po ránu, jedno pivo v jedenáct, kilometry v nohou (to ale bylo super) a propocené funkční tričko. V salónku nad námi za ohrádkou slaví rozsáhlá rodina podle všeho narozeniny dítěte. Kolem jde dort se svíčkami, ale nedaj. Obsluha je stejná jako v létě, když jsem tu byl s rodinou a chovají se zase stejně, jakmile člověk vypadá, že neutratí alespoň pět tisíc, tak si ho nevšimnou, odsekávají a mají přidrzlé připomínky. Proč tedy v nějaké Cikháji existuje taková restaurace a proč tam tedy mají smažák za šedesát a ne za 180, aby pocestný pochopil. Taky tam obsluhují pořád ty dvě děti. Po sedmdesáti minutách se nás zeptali, jestli ještě něco chceme (myslím, že to ale bylo více zostra a nevybíravě). Ošíváme se a upejpáme, dám první pivo a pak si postupně objednáváme pokrmy do 180 korun. Na dotazy na tělo náctiletá obsluha odpovídá vždy, že si to pan majitel nepřeje. Hrozný zážitek.

Někdy po čtvrté hodině odcházíme, na autobus o půl šesté nečekáme. Ve čtvrt na šest jsme ve Světnově a zjišťujeme, že hospoda, která je normálně otevřena od šesti večer, je zavřena, protože je ten candrbál, o kterém jsme tedy věděli. Takže jsme alespoň do tmy na chatě, zatápíme, jíme, dopíjíme petky, trošku rumu. Ríša, Zdenál a Rosťa jdou ještě na pivo na candrbál. My s Karlem jsme rádi, že jsme rádi. Karel je nachlazený a já už jsem starý, tak dáváme ještě trochu rumu a v jedenáct jdeme na kutě. Hoši, kteří vyrazili někdy kolem desáté, jsou už ve dvě údajně zpět, takže ve vší slušnosti.

Ráno se vstává, oheň, snídaně a představa slibované koupačky v rybníce. Rosťa vykopává asi dvacet minut díru do ledu a pak si tam nepozorován tak patnáct minut lebedí. Pak tam vleze na pár minut Ríša a nakonec i na pár sekund po devatenácti letech já. Koupačka s kachničkou je opravdu zážitek, tak zase za rok. Odcházíme už někdy kolem půl jedenácté, abychom stihli bus ze Stržanova o půl dvanácté. Cesta je podle Lenky vyhrnuta, protože tam před týdnem běžkovala, tak této informaci důvěřujeme a vyrážíme přes led na Stržanov. Cesta je v pořádku, ve Stržanově jsme asi o patnáct minut dříve, zde zjišťujeme, že bus jel i ze Světnova, ale nevadí. Podepisuji ještě jakousi petici o morálce přilípnutou na stěně zastávky a zachvíli už jedeme. Ve Žďáře na nádraží se rozdělujeme, Rosťa a Zdenál jedou směrem na Brno a Karel, Ríša a já na Brod. A je to.

Luděk Klusáček

Rubriky: NP 2017 | Komentáře nejsou povoleny

Hruboskalsko – Listopad 2016

Minule to se zápisky z nočního přechodu nevyšlo, tak teď píši o vandru na Hroboskalsko jen pravdu a nic než pravdu.

Ambice byly určitě velké, plánování nejisté. Vašek měl chuť udělat další zimní pochod, Karel měl částečné znalosti z terénu a já jsem mohl pomoci jenom z obrázky a informacemi z mapy.cz. Nejprve nebylo jasno, zda se pojede prostě v pátek a do soboty, nebo využijeme delšího víkendu a pojedeme už ve čtvrtek (byl volný čtvrtek a pátek jsme si uvolnili). Plánovaná sestava výletníků byla následující – Vašek, Karel, Zdenál (Zdeněk), Ríša, Rosťa a já. Nakonec Rosťa měl nějakou jinou akci s jinejma broukama a Ríša musel do práce.

Ve středu jsem ještě po desáté hodině rozeslal smsky, že se s každým potkám někde jinde, tak jak se budeme přibližovat do cílové, nebo spíše počáteční destinace, tj. do Turnova. Možná z důvodu pozdější hodiny před potenciálně brzkým startem, mi však nikdo neodpověděl, takže jsem trošku znejistil. No, ráno moudřejší večera, řekl jsem si.

Ráno jsem stihl posnídat s rodinou, nechal se nějak tak zaslouženě nakopnout do řiti (na několik dnů člověk opouští rodinu a z člověka sálá něco takového podivného, nesocializačního, tomu se prostě asi nelze ubránit) a na poslední chvílí jsem se dořítil do Golčáků, kde už při vybíhání z auta svítila červená u šraňků, jakýsi pán si mě ještě nahrál na kameru, jak dobíhám v plné polní a s petkou piva na nádraží. Platil jsem a vlak už stál ve stanici, ale bylo nás takových víc (asi dva) a taky jsem měl ještě asi 20 sekund k dobru. Ve vlaku bylo svátečně (17. listopadu) narváno takže jsem, i kvůli rozsáhlé bagáži, seděl raději na dvojbidýlku na chodbičce. Navíc už byla po počátečním presu docela žízeň, tak jsem si dal rum a pak i trochu toho pivka z petky. Najednou jsem začal potkávat průvodčí, kteří se mnou jezdí normálně v týdnu, totiž když jsem v podstatě zakravatovanej… No určitě mě nepoznali, počáteční nepříjemné tlaky skončili v Čáslavi, kde přistoupili další lidi, tak jsem nějakou asi pětasedmdesátiletou paní pustil na volné místo vedle mého usazeného batohu s rumem a petkou. Pak už jsem až do Kolína stál, ale to bylo docela fajn, protože se toho nasedím, ale nejsem zvyklej, no jo, už ne.

V Kolíně jsem zašel rovnou do Vaškem a Zdeňkem neschválené nádražní hospody, protože jsem měl ještě přes půlhodiny času, kamarádi z Brna – Vašek a Zdenda měli ale asi jenom 10 nebo 20 minut, nicméně jsem na ně poslušně čekal, jak jsem ostatně sliboval. Pil jsem raději desítku, protože člověk nikdy neví, co ho čeká, když ho pustí z domu. Po chvíli jsem si všimnul, že mám z terénu kolem našeho domu docela elegantně zasviněné kanady, i podlaha si toho všimla, tak jsem vyrazil na záchod a umyl bagančata do téměř vojenské dokonalosti, i když jsem věděl, že následující dva dny dostanou řádně zabrat. Čas se nachyloval, čekal jsem alespoň na telefonát a najednou byl tady, ale volal Karel. Začal docela zeširoka, ale nakonec jsem ho přitlačil ke zdi a musel přiznat, že neví, jak to bude s jeho účastí, že nejspíš dorazí až večer, protože povolily ledy a má hodně práce na baráku. U nás taky povolily a tak jsem musel dát hospodské větší dýško, protože jsem pro ni nebyl dost důvěryhodný pro zapůjčení košťátka s lopatičkou. Volám tedy kamarádům brněnským, ale nic, bylo už načase vyrazit, tak jsem i na druhý spoj dobíhal.

Na startovní hvizdot poslušně naskakuji do vlaku, procházím první třídou, padá mi z podešví bahno, cestující se mračí, někteří i v cizích jazycích. Protáhnu se do meziprostoru mezi dvěma třídami. Jsem zkontrolován a čekám zde uzamčen ještě s jedním pánem, co si táhne španělku v obalu nebo aspoň doufám, že tam měl španělku. Další zastávka jsou až Poděbrady, takže tam na mě Vašek vykukuje ob jeden vagón a já již naskakuji ke svým. Pánové byli naladěni již zhruba jako já, tudíž rumem, ale nějakým sladkým, který právě docházel. Zvláštní že ty tlamolepy i mezi pány docela rychle mizí, asi proto, že je třeba to co nejdříve zlikvidovat. Pokáral jsem kolegy, že za mnou nešli na deset minut do Nádražní, když už nic, tak po mně aspoň uklidit. Celý vagón je tak nějak naladěn cestovně, samý mladí, tím myslím již mladší než my, kteří někam po větších skupinkách cestují.

V Turnově se nám líbí již na nádraží a přemýšlíme, jestli nejet vlakem ještě někam dále. Pak se ale držíme plánu a jdeme do Albionu, což je zaručená a na webu prověřená knajpa naproti nádraží, docela na úrovni, i vaří, ale lidi, to víte, tam chodí, takový ty jak se motaj po peroně. Je půl dvanácté, pijeme samozřejmě zbytečně ale dostatečně požitkářsky, vícestupňové pivo, čas běží, venku pošmourno, jíme knedlíky, kouříme tabák na balkóně, kde je přehledný výhled na nádražní ulici. Myslím, že jsme vyráželi tak nějak ve 2, bylo ještě světlo, tak určitě. Jsme ještě plní sil, hlavně Zdenda se cítí skvěle a to neví, co ho ještě čeká za trauma. Vycházíme z Turnova, ale cesta je dlouhá a jako na potvoru ji zná pořádně jenom Vašek, u něhož se tato úchylka projevuje až do konce našeho výletu. Díky za ní Vašku, jinak bychom tam bloudili ještě dnes a nejspíš už jenom potmě jako stíny. Sedím ve vlaku, nemám tady mapu, takže už vůbec nevím, jak se jmenovala ta vesnice s hospůdkou pod hrádkem Kozlovem, kde jsme přenocovali.

Už nejsme tak čerství, já se Zdendou usínáme, Vašek hlídkuje. Nevím, jak ten stav trvá dlouho, ale pro mě to byl jenom mžik. Paní hospodská je ale dosti zlomyslná a mezi pivy se Vaškovi posmívá, že má pěkné kamarády, když ho tady nechají samotného na tom světě a sami si zatím spí. Na účet nám chtěla přiúčtovat nocležné, pro každého za 120,- . Pravda není to zrovna nejdražší taxa, ale Vašek vědom si občanského zákoníku ji zlehka zklidnil, protože ubytování a přespání neměla napsáno ve svých službách ani v ceníku. Probouzíme se a tu je tu Karel, nebo je tu Karel a probouzíme se? Nějak tak to určitě bylo. Chci upozornit, že již spávám víc než za mých „studií“, ale v průměru je to stále nějakých 5-6 hodin denně, takže jsme nebyli nijak indisponováni. To jen tak na okraj pro rýpavé hnidopichy či nezasvěcené. Zápisky z porady pod hradištěm jsou asi takové, že Karel neví, zda zase nepůjde ráno dělat chodníčky, když to venku tak krásně povolilo, nicméně od nás povolení nedostává. Vašek mezi řečí hází do placu informaci, že se musí ženit. Chvíli ho přemlouváme, tj. asi 3 hodiny, ale pak to vzdáváme, tím si musí každý starý mládenec projít sám. Počkej za 40 let, jinochu!!! Hospoda se začíná vylidňovat, v krbových kamnech nicméně krásně praská a najednou už je tam jenom naše partička, jeden pán a škodolibá hospodská. Říkám jí tedy, že jí to sluší, ona děkuje a pán říká, že to by tedy stačilo pánové a musíme platit.

Mezitím si uvědomujeme, že vlastně Zdeněk odešel o pár minut před námi. Jsme před hospodou a Vaškovi nechce brát telefony. Zná ho, jsou jedna rodina – Brňáci, to by zas byly samé výčitky. Tak si od Vaška beru číslo a zkouším volat jako neznámý. Přiznávám, že mírně zmatkuji a snažím se vnést do celé té události ještě jakési magično, tedy přidávám k dobru ještě variantu, že se Zdeněk alespoň krátkodobě ocitl v jiné dimenzi. Vše tomu nicméně nasvědčuje, protože dle jeho slov je před hospodou a my též, ale vzájemně se nevidíme. Nevíme, kdo dal příkaz k pochodu, ale už se neseme mírně svahem vzhůru a o dva baráky výše slyšíme hlasy, je to Zdeněk u nějakého domu s hodně vysokým dřevěným laťkovým plotem. Trošku nadává, ale výšku plotu téměř 2 metry zdolává překvapivě zlehka. Stoupáme dále po žluté turistické značce. Jdeme na špatnou stranu, tak to obracíme. Už všichni máme na hlavách čelovky, jenom Zdeněk to jaksi nemohl v té jiné dimenzi stihnout. Jak ji hledá, tak na něj čekám, ale Karel s Vaškem pokračují dále, protože se asi domnívají, že to zvládneme rychle. Čelovka nenalezena, kluci fuč, tak jdeme tím směrem, kde nám v zalesněném svahu zmizeli. Prudce stoupáme pouze s jednou čelovkou a po nějaké době uznávám, že jsme uhnuli z barvy. Volám Karlovi, který dělá, že se nás snaží navigovat způsobem, že šli po žluté pořád nahoru na horu, ale cítím, jak se již ze spacáku pochechtává. Bloudění trvalo jenom chvíli nacházíme znovu žlutou, pár schůdku a jsme u sluje, kde už si hoši lebedí. Asi usínáme. Nějaké ty sny, občas skrze sluj profoukne, ale jinak v pohodě. Kolem sedmé ranní otvírám zlehka oko a vidím i Karla, oko zavírám a zase otvírám a Karel už je pryč, asi na baráku. Vstáváme, obdivujeme místo, kde jsme bivakovali, ale nejedná se o klasický bivak, když má člověk nad sebou kus skály, je nad nulou a jen zlehka profoukává obyvákem. Zdenda začíná být podrážděný, protože již prohrabal celý batoh, ale tabák nikde. To nadávání a přehrabování má ovšem jednu výhodu a to, že si vlastně uklidil batoh a je velice rychle připraven k odchodu, vlastně nejrychleji, když nepočítám Karla. Frajeřím, vyndávám svůj nový plynový hořák a vařím kamarádům špekáčky, co zbyly po Karlovi. Když jsou snězeny, tak do vody padne ještě polívka. Ranní kakání v romantickém prostředí rozlehlého hradiště, které si každý pochvaluje a jde se. Vzpomínáme na včerejšek, hlavně na podezřelou paní hospodskou a svádíme na ní každý neúspěch na naší trase, tzn. ztrácení barvy, podivuhodné předměty u cesty, jako např. cukrová řepa uprostřed lesa a tak. Karlovi už jsme odpustili, protože špekáčky nás ještě hřejou v bříšcích.

Scházíme do obce Kacanovy, kde Vašek tuší hospodu, pravda je tam, ale otvírá až za 40 minut. Ono kdyby bylo léto, tak by člověk počkal, ale zima je zima a to je zima a brzy tma. Klesáme tedy dál vesnicí a už zdálky vidíme jasně obchod, jenže ouha je to autodílna. Notně nadáváme a vyndáváme rum. Musíme se vrátit zase skoro k hospodě, protože jsme uhnuli z cesty. Cesta je příjemná, ještě než vcházíme do lesa plného skal, tak dáváme slaninu, a rum. Jde se zvesela, potkáváme postarší cyklisty a na relativní nečas i docela dost turistů. Hruboskalsko je krásné, opravdu. Ještě musím podotknout, že nadávám prohánějícím se cyklistům, že si někde huby nerozbijou, což se mi později nevyplatí.

Docházíme k hotelu u Hrubé Skály, kde konečně dáváme plechovkové, když tedy nebylo lahvové. Chlapci chtějí koupit údajně echtovní kamenné panáky pro své protějšky chichi. Vašek si ještě všimnul, že by se daly skály projít zespodu. Ono to opravdu není na chůzi tak rozlehlé, takže dáváme ještě kousíček zespodu, super. Docházíme do Doubravice, kde je obchůdek vietnamský a točené. To tedy nestojí za nic, ale Zdenek dokupuje rum, který už došel a já nemám, co držet v ruce. Rozhodli jsme se, že zkusíme dojít do tmy na Trosky, kde určitě najdeme místečko na přespání. Cesta proběhla bez větších incidentů, šlo se pod kopci celkem fádním terénem, který ozvlášťňoval pouze výhled na Trosky. Při stoupání lesem, kde se nám Trosky ztratily, jsem se Vaška zeptal, kde jsou ty Trosky a on ukázal na nás zbylé dva. Lesem jsem tedy vystoupali pod Trosky, kde jsme u prvního obydlí zjišťovali, jak k nejbližší hospodě a zda-li se dá přespat na Troskách. Starousedlík byl právě po hádce se ženou, která mu, když jsme šli kolem, vyčítala, že pořád chodí jen do hospody a na to dorazil Zdenek a ptal se na hospodu. Pravděpodobně měl pán chuť využít cizinců a sdělit tuto informace pouze za malou službičku a to zbavení se té staré almary.

Po věží Panna jsme se snažili najít nějaké vhodné místo tentokráte na pravý bivak, ale nebylo tam nic ani vhodného či úplně nevhodného. Nicméně Vašek najednou řekl, že už to má, tak jdeme se Zdenkem za ním, ale v tu chvíli zakopávám o kořen a jak popobíhám, tak rovnou zakopávám o druhý a to už letím vzduchem, tlačený těžkým ruksakem k zemi jako raketoplánem na krku nemoha přes popruhy natáhnout ruce před sebe, ryji čelem zem a zastavuji o další robustní kořen buku. Tak půl metru od buku samotného. Na čele lišej o délce 4cm a další zářez o něco výše a na nose. Chlapci mě uklidňujou, že to na steh není. Toť pomsta za předchozí kletí na cyklisty na Hruboskalsku.

Prudce se stmívá a ochlazuje, vaříme hráškovou polívku na opuštěném parkovišti pod Troskami. Začíná pršet a scházíme do vesnice, nacházíme zapadlou hospodu, co vypadá z venku jako socialistická samoobsluha. Čelem budím pozornost, někteří se zlehka opíjíme, protože jsme přes den měli jen ty dvě piva a nějaké 2 lahve rumíku. Vašek si přesedá k vedlejšímu stolu, kde jsou nějací Pražáci, kteří už údajně kempují pod Troskami delší dobu v TP a zvou nás dovnitř, že je potřeba brzy vyrazit, abychom chytli dobrá místa – jedná se o veřejné TP. Večer se protahuje a chlapci začínají být přítulní až moc, tak máme podezření a téměř jistotu, že v TP spát nebudeme. Rozhodneme se, že dojdeme zpět kolem Trosek a pak 150ti metrovým sešupem lesem do vesnice Ktová. Ještě než k tomu dojde, tak mě štve, že Vašek furt sedí s hošima, tak po něm občas hodím papírový tácek, to se však nelíbí místnímu méďovi, pak se mu to nelíbí ještě jednou a to už dostávám rozum a omlouvám se.

Klesání pod Troskami je po spadaném listí opravdu nepříjemné a už mám docela respekt a snažím se padat raději na zadnici. Vašek nás dovedl až ke kolejím. Díky za podstatnou část navigace, Vašku. Usínáme pěkně pod střechou čekárny nádraží. Já tedy znaven jen v oblečení se po nějaké době probouzím zimou a myslím si, jak jsem chytrý, že lezu do spacáku. Před pátou nás budí ranní vlak, no a dalším vlakem kolem osmé už musíme jet domů, abychom zvládli náš plán být doma dopoledne.

Ještě se podivuji, že bych měl jet přes Hradec, tak to na poslední chvíli Vašek čekuje na internetu a opravdu, hle, jedu také vlakem, ale až za dalších asi pět minut, jinak bych skončil v Brně. Cesta domů se již nese ve znamení únavy, jemné opičky a hladu, protož jsme ráno nedali snídani s tím, že ji dáme ve vláčku, k čemuž alespoň u mne nedošlo. S jemnou vůni myšiny způsobenou bivakovacím pytlem a také rozbitou hlavou budím asi opravdu zdání bezdomovce. Tak asi půlku trasy stojím, protože je v tyto dny ve vlaku dosti narváno. V Kolíně si pak chci sednout na lavičku, ale naštěstí si všímám, že bych si sedl vedle bezdomovce s rozbitou hlavou a to by už bylo pro kolínské nádraží esteticky neúnosné, takže radši postojím, stejně tak potom dál ve vlaku do Golčova Jeníkova.

Tam už se jen bojím, aby mne nezatkli policajti, protože stojím na parkovišti vedle policejní stanice. Po půl dvanácté jsem doma, rodina na výlovu Rohánku, takže čekám až do tmy a dávám se do pořádku, seč to jde. Jizvy na hlavě se zatáhly do týdne. Amen.

Hruboskalsko fakt pěkné. Budu se těšit na Noční přechod, který snad proběhne někde u Náměšti nad Oslavou, jak předeslal Ríša.

Luděk Klusáček

Rubriky: Příroda | Komentáře nejsou povoleny

Zloděj z Penny

K Ríšovi jsem se stavil jenom na chvíli, děti dostaly po sušence a já jsem od Ríši obdržel malinovou štávu s výraznou příchutí kopřivy přelitou do lahve od rumu. Poté jsem ještě vyrazil na doplňkový nákup do Penny.
Měl jsem za úkol koupit dámské vložky, raději jsem si s sebou vzal vzorek obalu, abych zase nemusel dumat, či nedej bože telefonovat, které mám vlastně koupit. Hnedka za zeleninou je regál s drogerií, takže zabočuji a vyndávám z ruksaku obal od vložek, jenomže to není obal ale ta lahev od rumu. Z přitroublým úsměvem hodný mistra Beana si říkám, že tohle přeci nepotřebuji a lahev od rumu zase strkám zpátky do ruksaku. Vyndávám obal od vložek a již bez problémů nacházím to, co mám.
Moc toho nenakupuji a když se vracím uličkou k pokladnám všímám si, že je rum v akci. Říkám si tedy: „hele, rumíček!“. Dávám ho do košíku a jdu zaplatit. Jakmile opustím pokladnu, přikloní se ke mně asi devatenáctiletý mladík a říká, že je to náhodná kontrola a chce po mně otevřít ruksak. Nakukuje a vidí lahev od rumu se šťávou. „Hele, copak je tohle“ povídá. Odvěťuji, že je v té lahvi šťáva. Pán říká, že půjdu s ním, já odporuji, že nepůjdu. Najednou jsou dva. Takže jsem vlečen zpátky do obchodu za vedoucím směny. Prodavačky tleskají a křičí, že už ho konečně chytli.
Vzadu naproti uličce s drogerií je chodbička, kde má úřad vedoucí směny, k tomu jsem teď předveden. Ptá se, co zase mají? „Chytli jsme zloděje rumu“ povídají pánové. Vedoucí chce vidět lahev a ihned odhaluje, že již není originálně zabalena a je stále naprosto plná. Rozdělává ji a přičichává, ihned s úděsem uhýbá nosem od hrdla a ptá se, cože to je? Říkám, že je to kopřivová šťáva. Ptám se, zda vypadám, jako bych ji vypil? Není si jistý, tak na něj musím dýchnout. Mladík, co mě chytil, se ještě dotazuje, proč jsem tedy manipuloval s tím rumem v oblasti alkoholu a já mu odpovídám, že se plete, že to bylo v oblasti vložek a že mi již začíná být z této situace špatně. Bez omluvy mě propouští.
A prodavačky se diví, že odcházím sám a chtějí mě znovu chytit.
Do Penny jsem se vrátil znovu až po půl roce a to raději v doprovodu výrobce té šťávičky.

Luděk Klusáček

Rubriky: Luďkovy toulky a zážitky | Komentáře nejsou povoleny

NP 2015

Pánové ať zdatní, chromajzlové, liní či zestárlí, dámy ovšem ne,

je tomu už pár měsíců, někdy uprostřed února tohoto roku jsem se na základě Ríšovy iniciativy domluvili na trošku „sportovnějším“ nočním přechodu.To by ale, myslím, nebylo tak zvláštní, i když sic v aktuálních podmínkách nevyhnutelné. Co však bylo naprosta zásadní, že jsme z toho udělali z větší části denní přechod, tedy pochodovalo se už od pátečního rána, jestli si dobře pamatuji tak od osmi hodin a to z chaty na Strži.

Mám ovšem dojem, že pro mne osobně to byl také první noční přechod, který jsem začal již večer předtím a to tak, že jsme s Karlem (nejedná se o Karla Klusáčka) dorazili na chatu, kde na nás čekali Karel (jedná se o Karla Klusáčka :-) ) s mojí mámou, z čehož se dá lehce vyčíst, že jsou to mí rodiče. Ti se snažili nám vytopit chatu, což se povedlo, pak s námi popili, což jsme předpokládali a neženýrovali se, čím nás ale Karel (táta) překvapil, bylo to, když nám ráno na lepší cestu vnutil každému čtvrtlitráka bílého vína. Tak jsme vyrazili… Ve Světnové na nás na mostě již netrpělivě čekal Ríša. Byl relativně svěží, myslím, že po noční službě, tak se vtipkovalo. Zhruba po třech kilometrech ostřejší chůze jsme byli za pár minut na křižovatce světů (křižovatka cest Škrdlovice – Stržanov, Polnička – Světnov), kde jsme chvilku vyčkali na autobus Přemýšleli jsme, zda dorazí a tak jsme u toho načnuli můj sladký rum (hitovka sezóny). Do Žďáru to jede asi pět minut, tak jsme ho ve třech nedali :-)

Ve Žďáře v nádražní restauraci, která je po rekonstrukci, ale dle mne se ze zaplivané klasické nádražácké průjezdní putyky stala taková kavárno-cukrárna s úplně stejnou obsluhou (možná už si to blbě pamatuji), nicméně jako plus bylo dobré pivo a polévka, do které nám dorazil Rosťa z Velmezu. Nebylo už moc čas, protože měl jet autobus, ale některí jsme přesto dali ještě jedno rychlé a pak se dobíhalo a halekalo pod podloubím autobuso-vlakového nádraží. Bylo nám tak nějak příjemně v bříšku a tempo popíjení udávané především svižnou návazností spojů nás nenechalo vydechnout. Než jsem dojeli ze Žďáru do Bystřice, což je nějakých 40 minut, tak byl sladký rum hladce v nás. Já jako vždy dlouhodobě nevyspalý jsem si začal vyžadovat alespoň 4 sedačky, nebyl problém zabrat 2, protože lidi cestující do práce raději použili saně.

V Bystřici nás na autobusáku potkala ještě lepší restauračka (mě se ale opravdu líbila), byla to místnost neširoká a nedlouhá, ale určitě né široká, stoly pro 4 až 6 lidí, mezi stoly jen úzká ulička a mezi lavicemi ulička žádná, výčep u vchodu, nabídka jako někde v kempu, lidé, kteří spíš nikam nespěchali, hlavně důchodci, předčasní důchodci nezaměstnaní a ztracení… Docela jsem tam zapadli a i pobavili. Co ale vůbec nezapadlo, byl způsob použití záchodu, který nebyl nepodobný použití lístků a privátních zón v bance. Jako jediný jsem to nepochopil a nehodlal v tom požehnaném stavu akceptovat, tak jsem se jal vyčůrat někam za autobusák. Našel jsem si odlehlý kout, problém byl, že se rychle blížila jakási paní, tak jsem se raději otočil na druhou stranu, abych nepohoršoval. Tu jsem si všiml kamery, která mě chladně snímala. Jsou tam na to asi zvyklý- na takovém místě. Musel jsem to ale vylíčit všem v autobusové knajpě, to se líbilo, byl jsem za hrdinu, jež bojuje proti utiskovatelům (jednalo se o bezpečnostní kameru supermarketu). Pak už byl v Bystřiči jen ten incident s těmi vejci, ale o tom raději…

Do pěti minut jsem vystoupili v jakési dědině, odkud už to mělo být po svých nějakých 15 km na Vávrovu skálu u Nového Města, kde jsme chtěli bivakovat. Vyšvihli jsme se na kopec nad vesnicí, kde byl kostelíček s vnitřním hřbitovem používaným do začátku 20. století a vedle nový hřbitov. Krásně pralo slunce a bylo příjemně i na únor. Přečetl jsem si pár nápisů na náhrobcích a jednoduchost a tragičnost příběhů mě dojala k slzám, pak jsme začali spásat zásoby na 30km cestu, vypili další lahev, vylezli na sosnu vedle márnice, Rosťa vylezl po střeše márnice, což se mu stalo osudným, vlastně ne, ale osudová chvíle se nevyhnutelně blížila. Když slézal asi z osmimetrové promrzlé sosny, tak na posledním půlmetru si vyvrknul kotník. Dopili jsme píva v petkách a vyrazili do zasluněných náhorních plání nad Bystřicí směrem k Novému Městu. Krása, krása, trochu skotačení, pár fotek a byl skoro večír, protože jsme u hřbitova strávili přes 3 hodiny!!!

Před Zubřím, kde na nás měl čekat v hospodě Vašek, který přijel z Brna, byl hluboký les a v něm jsem již potmě trochu bloudili a padali a tak… Dorazili jsme k Vaškovi, kde jsme se dorazili. Já už jsem byl tedy dosti oplzlý a tak jsem po drobném poškádlení místních, hned u prvního piva usnul. Mezitím dorazila Rosťova manželka s dcerou. Ta prý se se mnou chtěla seznámit, ale Rosťa byla naprosto proti, i když jsem prý z umělecké rodiny, skončila by u spodiny.Zmizeli, místní mi kupodivu neublížili a tak jsme někdy po půlnoci vyrazili na poslední část cesty toho dne. Nad Novým Městem to pěkně foukalo a i mrzlo. Bez problémů jsem zalehli do péřových spacáků a pod celty. V noci bylo mírně pod nulou ale nám bylo hej.

Po ránu jsme dali slivovici, žádnou vodu, ta byla do čaje a polévek. Všechny ty ranní procedury a vyrazili jsme do údolí a pak stoupákem do Studnice. Tam právě otvírali a tak jsme dali brzký vepřový oběd (byly hody), tedy nicmoc ale interiér jako v knihovně a pívo po slivovici bodlo. Všude samej polosportovec-Pražák docela legrace, pěkně vybavení kluci. Dále to šlo přes všechny ty Medlovy a Sykovce do Tří Studní, kde zrenovovali hotel. To byl tedy dost luxus, tam jsme byli jako pěst na oko. Taky tam měli připojení stejně jako ve Studnici :-)

Pak už čistě sportovně až do Světnova.

Věděli jsme ale o jakémsi místním masopustu, kde jsem si u starosty skoro rezervoval stůl. Asi 3 hodiny jsem hráli na chatě na kytáry, posilnili se a vyrazili už jen v trojici Ríša, Vašek a Luděk do centra Světnova. Blížila se jedenáctá. Kulturák právě zamykali, prý tam byl jenom nějaký harmonikář a místní se stihli unavit již přes den. V malé suterénní hospodě, kterou všichni známe (už i naše děti), byl pouze hospodský, dále jeden člobrda a pán, ze kterého se vyklubal ten starosta, u něhož jsem před pár dny rezervoval stůl na tom strašně nadupaném bále. Táhli jsem to s ním skoro do tří, pořád jsme museli ukecávat hospodského, že se mu to s námi vyplatí a že vypadá jako Hapka (ani jedno se mu moc nezdálo). Nicméně starosta byl z naší akce pobaven a zmínil i nějakého cvoka, co pořádá kdesi na Vysočině 60km běh, tak jsme mu říkali, že toho jsme nechali na chatě (jedná se o Karla, který není mým otcem ani majitelem tohoto blogu).

Druhý den jsme využil skoro střízlivého Karla a nechal se dopravit domů.

Kluci tam (Ríša a Vašek), jestli jim nevyschnul pramen, paří asi dodnes.

Zdraví
2. kytara ve 4:15
tedy Luděk

zamotaná hlava

ale pila se i slivovice

bivak

dálavy před námi

denní přechod

Já Luděk stále v mlhách

kus romantikova srdce zůstalo

lyžaři...

náhorní sněhy

náhorní sněhy 2

nižší partie

nový hřbitov

odchod s polámanou nohou

opravdu střízlivý a vyspalý pán

opuštěný jezdec

osudný kostel s moderním i starým hřbitovem

panorámata

parta

po bobíku

polévka pod skalkou

sešup

sladký rum dopit

snídaně

sportovci

to jsou místa k žití

umělci

umělec

Vašek ještě v mlhách

Vávrova skála

Vávrova skála 2

vlevo vyléčený vegan, vpravo uzeninu zalít pivem

výhled na márnici

Rubriky: Karlův blog, Nezařazené | Komentáře nejsou povoleny

NP 2014

Noční přechod z 21.2. na 22.2.2014!

 

Letošní NP začal ve čtvrtek 20.února 2014.   Z Karlových Varů přijeli do České Bělé Zdenda a Jarda a to ve 12:30. Naložili jsme sud a nějaké věci a za chvíli jsme vyrazili na Strž! Teplota byla těsně nad nulou, sníh žádný, je trošky ve škarpách a ve stínu lesa! Opravdu „pravé únorové počasí“! Strž byla zamrzlá tenkou vrstvou ledu a v pátek na ledě stepovalo 5 racků!

 

Přijeli jsme na chatu (kvůli cestě jsme šli s Jardou od skládky dřeva pěšky), já šel pro vodu, kluci zatopili. Pili jsme rum a pívo z petek (sud byl v kůlničce připravený na páteční příjezd dalších chlapáků), probírali jsme všechno možný. Se Zdendou jsme se dva roky neviděli a s Jardou jsem se viděl poprvé!

 

Pátek ubíhal jako voda. A byl čas k odchodu na autobusy. Nejdřív odjel autobusem na Žďár nad Sázavou Ríša s Kájou. Vašek přijel od Brna a tak čekal v nádražní hospodě ve Žďáře.

Zdenda, Jarda a já jsme jeli na druhou stranu – směr Svratka. Vystoupili jsme v Chlumětíně, dali jsme čaj s rumem s termosek a razili jsme v drobném dešti se sněhem na Herálec, kde čekal v hospodě Marek. Marek přivezl 9 litrů píva z Křinického pivovaru na ochutnávku! A tak už jsme cestou do Světnova koštovali!

 Světlý ležák Falkenštejn 11°

 Řezaný ležák Falkenštějn 12°

 Tmavý speciál Falkenštejn 14°

 Medový speciál Falkenštejn 13°

V Herálci jsme dali dvě píva a mazali jsme na Cikháj, kapuce naražený do čela, protože stále pršelo se sněhem!

Do Cihkáje jsme přišli ve 22:00 do hospody pod Tisůvkou a zrovna zavírali, natočili nám ovšem ještě každému jedno pívo a hurá na Světnov!

Cesta i v té slotě ubíhala s občasnými čaji s rumem.

 

Ve Světnově byla v hospodě ještě účast a tak jsme dostali bez problémů pívo. Chvíli jsme poseděli a pak jsme se Zdendou a s Jardou vyrazili na chatu. Marek měl ještě chuť na pívo a čekal na Ríšu, který měl dorazit z druhé strany od chaty. Ríšu jsme potkali za potokem a tak jsme se jen pozdravili a už jsme se těšili do suché chaty! Tam jsme dorazili v 01:20.

 

V sobotu jsem vstával v 07:30 a topil jsem, teda během noci (v 04:00) už jsem taky přiložil do kamen, aby tam bylo vlažněji. Postupně, až do desáté hodiny, vstávali ostatní chlapáci, kteří se zúčastnili NP 2014 – Zdenda s Jardou, Kája, Vašek, Marek a Ríša (spal venku ve stanu).

Ríša se opět koupal ve Strži, jen neměl tolik práce s rozbíjením ledu, protože to byl jen slabý ledíček!

 

Na chatu dorazil Petr a později Luděk, aby s námi pobyli alespoň jednu noc. Takže nás bylo celkem 9 a chatička praskala ve švech!

Letos se hrálo jen pár písniček, všichni byli nadupaní tím, co zažili během roku a tak se hlavně kecalo jeden přes druhého, pila se padesátka 12°Rebela, rumu už moc ne! Jó a stále jsme koštovali Markovy speciály z Křinického pivovaru.

 

V sobotu jsme nadělali ještě nějaké dřevo. Přitáhli jsme od 2.potoka silné borovicové větve z probírky a potom kluci skátili břízy a zlomenou olši.

 

Čas je šílenej běžec a tak tu najednou bylo nedělní ráno. Nejdřív odešli k autu do vesnice Zdenda s Jardou, měli před sebou cestu do K.Varů. Postupně odcházeli Kája s Luďkem, Vašek s Ríšou, Marek a Petr. Předtím kluci zhruba uklidili chatu.

 

Když všichni odešli, zůstal jsem na chatě sám jen s mokrým hadrem (na hlavě – cha!) na podlahu a snažil jsem se vyladit zablácené schody atd. Moc se mi to nepodařilo, protože v pondělí v 10:30 přijela Růženka a ještě 2,5 hodiny po nás uklízela!

 

To byl 31.ročník Nočních přechodů!

 

 

 

 

Rubriky: Karlův blog, Nezařazené | Komentáře nejsou povoleny

NP 2013 – fotky Vaškovy a moje

DSC02385 IMG_1777 IMG_1771 IMG_1770 IMG_1767 IMG_1754 IMG_1757 IMG_1734 IMG_1729 IMG_1722 IMG_1706 IMG_1696 IMG_1685 IMG_1689 DSC02428 DSC02424 DSC02423 DSC02422 DSC02418 DSC02416 DSC02407 DSC02401 DSC02397 DSC02396 DSC02394 DSC02393 DSC02391 DSC02390 DSC02389 DSC02386 IMG_1785

Rubriky: Karlův blog, Nezařazené | Komentáře nejsou povoleny