Hříchy

Hříchy a bože, vykuř mi

 

Mrazivou bílou ranní krajinou

Ej šli za sebou dvě černé Smrti

I jedna z nich povídá:

Kdá, kokodá

Druhá:

Je setnuto.

 

Náhle byla všude jen černá smrt

pusto, zákopy zahrnuty

a z nich trčící otazníky

 

Už čekalo se na jaro

a co nám tu po zimě zbylo.

Kdo by se chtěl hrabat v hlíně,

bahně právě roztátého sněhu,

obcházet polnosti -

stále z větší části půl metru pod tekoucí ledovou krustou?

 

Ale právě tam je přehlížená naděje

a zárodky budoucího vzdoru.

 

Taky si počkám

až zvednou se ramena a ohrne se nosík

A příště už možná jenom

Kdá kokodá

20.1.2017

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Básnění mého syna Luďka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.