NP 2017

Dalo by se říci, že zápisky vznikají relativně posléze, tudíž nebude problém si vzpomenout na podrobnosti, jako tomu bylo u posledního nočního přechodu, který zůstává nezapsán. S odstupem pouhého týdne však musím uznat, že prostě existují okénka, která možná nikdo z přechodníků roku 2017 (10. února) nedokáže vyplnit.

Jak je to na posledních čistě sportovních Nočních přechodech pořádaných Ríšou zvykem, startovalo se již v pátek ráno. Výhodou určitě je, že neproběhl žádný čtvrteční večerní briefing, který by nám již předem zakalil mysl a střízlivý nadhled, jež je pro tuto akci nezbytný. Z původních šesti předpokládaných přislíbil účast pouze sehraný kvintet Ríša, Zdenál, Karel, Rosťa a já. Ještě ve čtvrtek dopoledne jsem si nebyl jistý, zda se opravdu zúčastním, protože jsem v práci nestíhal. Byl jsem tedy domluvený s Ríšou, že mu dám echo kolem poledního. Potvrdil jsem a v pátek v 7:45 už jsem netrpělivě přešlapoval u Čapkových domků. Bylo totiž ještě v plánu vybrat peníze, nakoupit potraviny a třeba dát pivo v chotěbořské nádražní. Z té poslední věci bohužel sešlo.

 

Na nádraží ještě oba dva děláme ostudu, já ztrácím právě koupené lístky na dráhu a Ríša odhaluje zažehnutý odpadní koš. Paní zalívá koš hrníčkem na kávu, já potichu nacházím ztracené lístky. Jsem z té páteční dovolené nějaký vyšinutý, poznamenávám. Ve vlaku jíme karbanátky, pijeme zelené pivo z petky, dolaďujeme plán, míříme přes Ždírec do Hlinska. V Hlinsku se k překvapení Ríši přesedá na autobus, k mému překvapení na asi osmisedačkový, který nejprve odmítám, že se jedná pouze o MHD nebo taxík. Autobus do Borové u Poličky, jež je naším výchozím bodem, nejede jako s hnojem, ale dostáváme se na místa, která nám málem až vyrážejí dech, lámou ploténky – na pětce vzadu to opravdu skákalo… Převlékám si ještě v autobuse ponožky, kratší za delší a jsme v Borové. Tu nastává trochu problém, protože i když jsme v Borové našli dvě hospody, jsou obě dvě otevřeny až od jedenácti a my máme sotva desátou. Nepohrdneme tedy místní sámoškou na úrovni. Začínáme myslím Radegastem nebo Gambrinusem, já si tedy dávám ještě kávu z automatu, pak do toho ty studené Radegasty, pak jsme zkusili i teplé a jednu Ríšou vyzdvihovanou Holbu – tou jsem si jistej, i když byla asi třetí v pořadí. Ríša nechce stát za okénkem vedle kas, kde je pěkně teplo a výhled přes silnici na nádraží jako z kavárny, tak jdeme do předsíňky vedle vozíků, tam už jsou otevřené dveře ale taky výhled. Ve vší slušnosti debatujeme s procházejícími domorodci.

Tu již od vlaku přicházejí kamarádi. Jelikož jsem ještě při smyslech navrhuji, že bychom se jim měli schovat, tzn. zůstat tam, kde jsme a prověřit jejich IQ – kde bychom asi mohli být, že…, když je všude zavřeno. Stává se dosti zásadní věc, totiž Rosťa má narozeniny a na to nejsme připraveni, především pak fyzicky. Dáváme po slivovičce a raději vyrážíme do polední přírody. Kraj vesnice je nedaleko, procházíme lesem a stoupáme do mírného kopce. Na kopci oslavenec nachází první vhodný strom a tak na něj ten jinoch musí vylézti, šlo o nějaký listnáč, byl tam raz dva. Ríša vedle vidí vyšší, tak vyleze alespoň do poloviny. Já tedy zatím nechápu, že se chovají jako malí kluci. Ale ne, oni vždy hned lezou po stromech, vždyť jsou to horolezci a entomologové. Za nějaký čásek, když se přehoupneme přes planinu a pravděpodobně další pás lesa, se mi jeví další obraz a tím je rozsáhlejší remízek mezi lukami, je v něm i tak napůl vzrostlý smrček, cca 14 metrů, chlapci vylézají až nahoru, jsou soutěživí, Ríša do 14 metrů a Rosťa do konce, dokonce výše než do konce, asi do 16. Mě stačí bezpečných přizdisráčských 12, stojím pod Ríšou, který huláká něco v tom smyslu, že ať žije příroda a že nelze spadnout, minimálně ne až dolů, protože jsou všude větve. Já se stejně držím se smrkem v objetí a modlím se. Slézáme dolů, odkládám dopitou lahev slivovičky od Rosti, Ríša sebíhá z kopce, vznáší se nad lesknoucí hladinou přemrzlého sněhu a najednou není tak dobře vidět. On sebou flákl, tak ho doháníme, ale má pouze povrchově sedřenou kůži na čele a nějaké to ústní krvácení. Nechce se mu moc stávat, tak se ho snažím po bratrsku resuscitovat dlaní. Nutím ho vstát a pak sám raději na chvíli ulehám. Začínáme sestupovat nepříjemně hlubokým sněhem, scházíme do Pusté Rybné. Zvláštní je, že jsem si myslel, že tu mám poměrně rozsáhlé okénko, ale jak to sepisuji, tak si začínám na určité věci vzpomínat, takže ten sestup už spíše nebyl tak dlouhý. My to ještě dáme dohromady.

V Pusté Rybné mají smůlu, že mají otevřenou restauraci od ráno do 2 a pak až od 6 večer, my jsme tedy vyrazili z Borové hned, abychom to stihli, ale ty stromy se nám prostě postavili v cestu a nešlo je obejít, museli se přelézt. Přepadli jsme tedy znovu místní obchod, ten už byl menší, ale sortimentem dostatečně vyhovoval. Pilo se pivo venku i vevnitř, jedli saláty, rybí i ďábelské. Podrobnosti se vytrácí ale celkový dojem gentlemana by táhlou návštěvu popsal nejlépe jako loupež, s rozdílem toho, že jsme platili, jinak jsme se chovali jakou loupežníci, trochu jsme to vyplundrovali, ba i sladkosti jsme nakoupili.

Z Pusté Rybné jsme pochodovali po silnici, až jsme se dostali k autobusové zastávce v poli, kde jsme si našli spoj do Křižánek, nad kterými jsme chtěli přespat u Bílé skály, která je v těsné blízkosti Devíti skal. Uvnitř autobusové zastávky došlo k malému incidentu, kdy Ríšovi vybouchla petka s pivem, se kterým mi polil ruksak, respektive spacák, což jsem pocítil až k ránu. Zastávka byla poblíž křižovatky, kde stál jakýsi pán, tak jsem usoudili, že musí opravdu něco jet. Autobus přijel, my jsme zvesela nastoupili a pán tam zůstal stát. Za pár minut jsme dorazili do Křižánek, kde už padala tma. Pokračovali jsme dle plánu do Hospůdky za řekou. Zde jsme se chovali velice způsobně a například já jsem uprostřed prvního piva usnul. Nakonec mě asi po dvou až třech hodinách spánku někdy kolem půl desáté probudili a vyrazili jsme do kopce do divočiny. Trošku jsem si v hospodě přeležel ručičku v zápěstí, no ještě je to i po deseti dnech tak nějak zatuhlé. V kopcích jsme netrefili směr turistické značky, takže jsme se rozhodli přenocovat, tam kde jsme. A byla to dobrá volba.

Při povinném proplácávání před spaním jsem zjistil, že mi chybí mobil, nebyl v obvyklé kapsičce. Naštěstí si Karel bere všude navštívenky, důvod tohoto činění tedy není úplně jasný, ale tentokráte to hodně pomohlo. Ihned se ze zbylých mobilů volalo zpátky do hostince a naštěstí to vzali. Takže tato epizoda začínala trošku pozměňovat plány na zítřek, když už né celé bandy tak alespoň moje.

K ránu už jsem se probouzel, protože mi začínala být zima na chodidla, to se mi často stává a většinou je to tím, že je, představte si, mokrý spacák. Nyní to bylo od toho rozlitého piva, povětšinou je to ale z důvodu toho, že si funím do bivakovacího pytle, namísto přímo do atmosféry. Pak už mě začínal probouzet i močák, no a už jsem musel ven. Hnala mě totiž vidina, že si rozdělám uprostřed zimy a také uprostřed hlubokého lesa oheň. Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil. Od Karla jsem později obdržel nepřímou pochvalu za takovýto nevšední zážitek. Zdenál se trošku bál o vybavení, protože oheň nejprve moc nehořel, zato jiskry létaly vydatně. Myslím, že to přežil, zato já si propálil kalhoty i svetr. Hoši tedy postupně stávali ze svých spacáků a bivaků, byli jsme docela pěkně rozprostřeni po lese, zabírali jsme tak 200 metrů čtverečných. Za přispění celé bandy se nakonec podařilo splnit sen věčného ohně a udrželi jsme ho alespoň na rychlo-opečení špekáčků. V širokém okolí po nás ale zůstaly otrhané větve smrků. Nevím, jak bych to zvládl sám, opravdu zábava po čtyři až pět lidí.

Kamarády jsem přesvědčil, že návrat do hostince pro zapomenutý mobil zvládnu sám a rozešli jsem se na křižovatce, kde oni dále pokračovali na Devět skal a já doufal, že do Křižánek. Nicméně jsem trochu sešel, tak jsem se rozhodl odhadnout směr a odbočil na první cestě, kde byly vyšlapány stopy. Trošku z boku jsem asi po půl hodině šlapání dorazil na okraj Křižánek, tedy k první chalupě a nově budovanému penzionu, kde jsem využil celkem dobře vypadající kadibudku. Věci nechávám venku a když jsem se uvelebil, tak jsem zjistil, že se blíží běžkaři, tož jsem stáhnul alespoň bundu s penězi dovnitř. Když jsem byl hotový a vylezl jsem ven, tak jsem zjistil, že je tam asi nějaká zbloudilá běžkařská stopa, protože už se to začalo hrnout, jeden lyžař za druhým. Na zimu opuštěný a rozestavěný penzion se také z druhé strany ukázal uprostřed přestavby. Upaloval jsem pryč. Do deseti minut jsem byl před hospodou a bez hodinek jsem to docela odhadl, bylo to akorát deset minut před otvíračkou. Paní řekla, že to jsem já-ten, který byl včera nejvíc…, tak jsem odvětil, že jsem mohl na takové urážky zůstat doma a pak se zklidnila, že prý jsem alespoň nic netropil. Vyžádal jsem si jedno pivo, za to mi vyúčtovala 30 korun, tak jsem jí nechal 50. Nemohl jsem se nikomu z přechodníků dovolat, až nakonec povolil, myslím, Zdenál. V jedenáct jsem vyrážel a trošku běžeckým tempem jsem za čtyřicet minut předbíhaje rodinky s kočárky, důchodce a běžkaře, dorazil k Devíti skalám, u kterých jsem se nezdržoval a pokračoval dále na Žákovu horu, pod kterou mi začali docházet síly, protože jsem šel na lačno a bez pití. Dal jsem tedy ještě před Žákovou horou pauzu mimo cesty. Trocha vody a hurá dál. Těsně pod začínajícím kopcem potkávám párek běžkařů, který raději lyže snášejí a sjíždějí až přede mnou posledních 50 metrů, sníh je totiž opravdu dosti zledovatělý. Vylézám na kopec, kde by teoreticky měli čekat kamarádi, ale to už by byli asi zmrzlí, protože mají tak hodinu náskok. Na Žákově hoře se rozhlížím, ono tam tedy není nic k vidění, jenom mě zaujalo, jak tam někdo chodil napříč. Je tam značně více sněhu, ale cesta je prošláplá jak běžkaři tak poté chodci, takže se jde pěkně, kor z kopce. Ještě na hoře píšu sms Zdenálovi, který se ukázal jako spolehlivá spojka. Když vycházím z lesa, prostě musím dát ten před pár hodinami opečený ale nedojezený špekáček a vodu. Volá mi Ríša, jak to zvládám, že od deseti budou sedět na rezervaci, takže je možná vyhodí. Je za deset minut dvě.

Do cikhájské hospody docházím až po druhé hodině. Na vesnickou hospodu je opravdu narváno, ale stůl už není pod hrozbou rezervace. Ztuha tedy přisedám ke kamarádům a v novém prostředí teprve pocítím všechnu tíži, kterou táhnu s sebou, tj. trochu alkoholu po ránu, jedno pivo v jedenáct, kilometry v nohou (to ale bylo super) a propocené funkční tričko. V salónku nad námi za ohrádkou slaví rozsáhlá rodina podle všeho narozeniny dítěte. Kolem jde dort se svíčkami, ale nedaj. Obsluha je stejná jako v létě, když jsem tu byl s rodinou a chovají se zase stejně, jakmile člověk vypadá, že neutratí alespoň pět tisíc, tak si ho nevšimnou, odsekávají a mají přidrzlé připomínky. Proč tedy v nějaké Cikháji existuje taková restaurace a proč tam tedy mají smažák za šedesát a ne za 180, aby pocestný pochopil. Taky tam obsluhují pořád ty dvě děti. Po sedmdesáti minutách se nás zeptali, jestli ještě něco chceme (myslím, že to ale bylo více zostra a nevybíravě). Ošíváme se a upejpáme, dám první pivo a pak si postupně objednáváme pokrmy do 180 korun. Na dotazy na tělo náctiletá obsluha odpovídá vždy, že si to pan majitel nepřeje. Hrozný zážitek.

Někdy po čtvrté hodině odcházíme, na autobus o půl šesté nečekáme. Ve čtvrt na šest jsme ve Světnově a zjišťujeme, že hospoda, která je normálně otevřena od šesti večer, je zavřena, protože je ten candrbál, o kterém jsme tedy věděli. Takže jsme alespoň do tmy na chatě, zatápíme, jíme, dopíjíme petky, trošku rumu. Ríša, Zdenál a Rosťa jdou ještě na pivo na candrbál. My s Karlem jsme rádi, že jsme rádi. Karel je nachlazený a já už jsem starý, tak dáváme ještě trochu rumu a v jedenáct jdeme na kutě. Hoši, kteří vyrazili někdy kolem desáté, jsou už ve dvě údajně zpět, takže ve vší slušnosti.

Ráno se vstává, oheň, snídaně a představa slibované koupačky v rybníce. Rosťa vykopává asi dvacet minut díru do ledu a pak si tam nepozorován tak patnáct minut lebedí. Pak tam vleze na pár minut Ríša a nakonec i na pár sekund po devatenácti letech já. Koupačka s kachničkou je opravdu zážitek, tak zase za rok. Odcházíme už někdy kolem půl jedenácté, abychom stihli bus ze Stržanova o půl dvanácté. Cesta je podle Lenky vyhrnuta, protože tam před týdnem běžkovala, tak této informaci důvěřujeme a vyrážíme přes led na Stržanov. Cesta je v pořádku, ve Stržanově jsme asi o patnáct minut dříve, zde zjišťujeme, že bus jel i ze Světnova, ale nevadí. Podepisuji ještě jakousi petici o morálce přilípnutou na stěně zastávky a zachvíli už jedeme. Ve Žďáře na nádraží se rozdělujeme, Rosťa a Zdenál jedou směrem na Brno a Karel, Ríša a já na Brod. A je to.

Luděk Klusáček

Příspěvek byl publikován v rubrice NP 2017. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.