Hruboskalsko – Listopad 2016

Minule to se zápisky z nočního přechodu nevyšlo, tak teď píši o vandru na Hroboskalsko jen pravdu a nic než pravdu.

Ambice byly určitě velké, plánování nejisté. Vašek měl chuť udělat další zimní pochod, Karel měl částečné znalosti z terénu a já jsem mohl pomoci jenom z obrázky a informacemi z mapy.cz. Nejprve nebylo jasno, zda se pojede prostě v pátek a do soboty, nebo využijeme delšího víkendu a pojedeme už ve čtvrtek (byl volný čtvrtek a pátek jsme si uvolnili). Plánovaná sestava výletníků byla následující – Vašek, Karel, Zdenál (Zdeněk), Ríša, Rosťa a já. Nakonec Rosťa měl nějakou jinou akci s jinejma broukama a Ríša musel do práce.

Ve středu jsem ještě po desáté hodině rozeslal smsky, že se s každým potkám někde jinde, tak jak se budeme přibližovat do cílové, nebo spíše počáteční destinace, tj. do Turnova. Možná z důvodu pozdější hodiny před potenciálně brzkým startem, mi však nikdo neodpověděl, takže jsem trošku znejistil. No, ráno moudřejší večera, řekl jsem si.

Ráno jsem stihl posnídat s rodinou, nechal se nějak tak zaslouženě nakopnout do řiti (na několik dnů člověk opouští rodinu a z člověka sálá něco takového podivného, nesocializačního, tomu se prostě asi nelze ubránit) a na poslední chvílí jsem se dořítil do Golčáků, kde už při vybíhání z auta svítila červená u šraňků, jakýsi pán si mě ještě nahrál na kameru, jak dobíhám v plné polní a s petkou piva na nádraží. Platil jsem a vlak už stál ve stanici, ale bylo nás takových víc (asi dva) a taky jsem měl ještě asi 20 sekund k dobru. Ve vlaku bylo svátečně (17. listopadu) narváno takže jsem, i kvůli rozsáhlé bagáži, seděl raději na dvojbidýlku na chodbičce. Navíc už byla po počátečním presu docela žízeň, tak jsem si dal rum a pak i trochu toho pivka z petky. Najednou jsem začal potkávat průvodčí, kteří se mnou jezdí normálně v týdnu, totiž když jsem v podstatě zakravatovanej… No určitě mě nepoznali, počáteční nepříjemné tlaky skončili v Čáslavi, kde přistoupili další lidi, tak jsem nějakou asi pětasedmdesátiletou paní pustil na volné místo vedle mého usazeného batohu s rumem a petkou. Pak už jsem až do Kolína stál, ale to bylo docela fajn, protože se toho nasedím, ale nejsem zvyklej, no jo, už ne.

V Kolíně jsem zašel rovnou do Vaškem a Zdeňkem neschválené nádražní hospody, protože jsem měl ještě přes půlhodiny času, kamarádi z Brna – Vašek a Zdenda měli ale asi jenom 10 nebo 20 minut, nicméně jsem na ně poslušně čekal, jak jsem ostatně sliboval. Pil jsem raději desítku, protože člověk nikdy neví, co ho čeká, když ho pustí z domu. Po chvíli jsem si všimnul, že mám z terénu kolem našeho domu docela elegantně zasviněné kanady, i podlaha si toho všimla, tak jsem vyrazil na záchod a umyl bagančata do téměř vojenské dokonalosti, i když jsem věděl, že následující dva dny dostanou řádně zabrat. Čas se nachyloval, čekal jsem alespoň na telefonát a najednou byl tady, ale volal Karel. Začal docela zeširoka, ale nakonec jsem ho přitlačil ke zdi a musel přiznat, že neví, jak to bude s jeho účastí, že nejspíš dorazí až večer, protože povolily ledy a má hodně práce na baráku. U nás taky povolily a tak jsem musel dát hospodské větší dýško, protože jsem pro ni nebyl dost důvěryhodný pro zapůjčení košťátka s lopatičkou. Volám tedy kamarádům brněnským, ale nic, bylo už načase vyrazit, tak jsem i na druhý spoj dobíhal.

Na startovní hvizdot poslušně naskakuji do vlaku, procházím první třídou, padá mi z podešví bahno, cestující se mračí, někteří i v cizích jazycích. Protáhnu se do meziprostoru mezi dvěma třídami. Jsem zkontrolován a čekám zde uzamčen ještě s jedním pánem, co si táhne španělku v obalu nebo aspoň doufám, že tam měl španělku. Další zastávka jsou až Poděbrady, takže tam na mě Vašek vykukuje ob jeden vagón a já již naskakuji ke svým. Pánové byli naladěni již zhruba jako já, tudíž rumem, ale nějakým sladkým, který právě docházel. Zvláštní že ty tlamolepy i mezi pány docela rychle mizí, asi proto, že je třeba to co nejdříve zlikvidovat. Pokáral jsem kolegy, že za mnou nešli na deset minut do Nádražní, když už nic, tak po mně aspoň uklidit. Celý vagón je tak nějak naladěn cestovně, samý mladí, tím myslím již mladší než my, kteří někam po větších skupinkách cestují.

V Turnově se nám líbí již na nádraží a přemýšlíme, jestli nejet vlakem ještě někam dále. Pak se ale držíme plánu a jdeme do Albionu, což je zaručená a na webu prověřená knajpa naproti nádraží, docela na úrovni, i vaří, ale lidi, to víte, tam chodí, takový ty jak se motaj po peroně. Je půl dvanácté, pijeme samozřejmě zbytečně ale dostatečně požitkářsky, vícestupňové pivo, čas běží, venku pošmourno, jíme knedlíky, kouříme tabák na balkóně, kde je přehledný výhled na nádražní ulici. Myslím, že jsme vyráželi tak nějak ve 2, bylo ještě světlo, tak určitě. Jsme ještě plní sil, hlavně Zdenda se cítí skvěle a to neví, co ho ještě čeká za trauma. Vycházíme z Turnova, ale cesta je dlouhá a jako na potvoru ji zná pořádně jenom Vašek, u něhož se tato úchylka projevuje až do konce našeho výletu. Díky za ní Vašku, jinak bychom tam bloudili ještě dnes a nejspíš už jenom potmě jako stíny. Sedím ve vlaku, nemám tady mapu, takže už vůbec nevím, jak se jmenovala ta vesnice s hospůdkou pod hrádkem Kozlovem, kde jsme přenocovali.

Už nejsme tak čerství, já se Zdendou usínáme, Vašek hlídkuje. Nevím, jak ten stav trvá dlouho, ale pro mě to byl jenom mžik. Paní hospodská je ale dosti zlomyslná a mezi pivy se Vaškovi posmívá, že má pěkné kamarády, když ho tady nechají samotného na tom světě a sami si zatím spí. Na účet nám chtěla přiúčtovat nocležné, pro každého za 120,- . Pravda není to zrovna nejdražší taxa, ale Vašek vědom si občanského zákoníku ji zlehka zklidnil, protože ubytování a přespání neměla napsáno ve svých službách ani v ceníku. Probouzíme se a tu je tu Karel, nebo je tu Karel a probouzíme se? Nějak tak to určitě bylo. Chci upozornit, že již spávám víc než za mých „studií“, ale v průměru je to stále nějakých 5-6 hodin denně, takže jsme nebyli nijak indisponováni. To jen tak na okraj pro rýpavé hnidopichy či nezasvěcené. Zápisky z porady pod hradištěm jsou asi takové, že Karel neví, zda zase nepůjde ráno dělat chodníčky, když to venku tak krásně povolilo, nicméně od nás povolení nedostává. Vašek mezi řečí hází do placu informaci, že se musí ženit. Chvíli ho přemlouváme, tj. asi 3 hodiny, ale pak to vzdáváme, tím si musí každý starý mládenec projít sám. Počkej za 40 let, jinochu!!! Hospoda se začíná vylidňovat, v krbových kamnech nicméně krásně praská a najednou už je tam jenom naše partička, jeden pán a škodolibá hospodská. Říkám jí tedy, že jí to sluší, ona děkuje a pán říká, že to by tedy stačilo pánové a musíme platit.

Mezitím si uvědomujeme, že vlastně Zdeněk odešel o pár minut před námi. Jsme před hospodou a Vaškovi nechce brát telefony. Zná ho, jsou jedna rodina – Brňáci, to by zas byly samé výčitky. Tak si od Vaška beru číslo a zkouším volat jako neznámý. Přiznávám, že mírně zmatkuji a snažím se vnést do celé té události ještě jakési magično, tedy přidávám k dobru ještě variantu, že se Zdeněk alespoň krátkodobě ocitl v jiné dimenzi. Vše tomu nicméně nasvědčuje, protože dle jeho slov je před hospodou a my též, ale vzájemně se nevidíme. Nevíme, kdo dal příkaz k pochodu, ale už se neseme mírně svahem vzhůru a o dva baráky výše slyšíme hlasy, je to Zdeněk u nějakého domu s hodně vysokým dřevěným laťkovým plotem. Trošku nadává, ale výšku plotu téměř 2 metry zdolává překvapivě zlehka. Stoupáme dále po žluté turistické značce. Jdeme na špatnou stranu, tak to obracíme. Už všichni máme na hlavách čelovky, jenom Zdeněk to jaksi nemohl v té jiné dimenzi stihnout. Jak ji hledá, tak na něj čekám, ale Karel s Vaškem pokračují dále, protože se asi domnívají, že to zvládneme rychle. Čelovka nenalezena, kluci fuč, tak jdeme tím směrem, kde nám v zalesněném svahu zmizeli. Prudce stoupáme pouze s jednou čelovkou a po nějaké době uznávám, že jsme uhnuli z barvy. Volám Karlovi, který dělá, že se nás snaží navigovat způsobem, že šli po žluté pořád nahoru na horu, ale cítím, jak se již ze spacáku pochechtává. Bloudění trvalo jenom chvíli nacházíme znovu žlutou, pár schůdku a jsme u sluje, kde už si hoši lebedí. Asi usínáme. Nějaké ty sny, občas skrze sluj profoukne, ale jinak v pohodě. Kolem sedmé ranní otvírám zlehka oko a vidím i Karla, oko zavírám a zase otvírám a Karel už je pryč, asi na baráku. Vstáváme, obdivujeme místo, kde jsme bivakovali, ale nejedná se o klasický bivak, když má člověk nad sebou kus skály, je nad nulou a jen zlehka profoukává obyvákem. Zdenda začíná být podrážděný, protože již prohrabal celý batoh, ale tabák nikde. To nadávání a přehrabování má ovšem jednu výhodu a to, že si vlastně uklidil batoh a je velice rychle připraven k odchodu, vlastně nejrychleji, když nepočítám Karla. Frajeřím, vyndávám svůj nový plynový hořák a vařím kamarádům špekáčky, co zbyly po Karlovi. Když jsou snězeny, tak do vody padne ještě polívka. Ranní kakání v romantickém prostředí rozlehlého hradiště, které si každý pochvaluje a jde se. Vzpomínáme na včerejšek, hlavně na podezřelou paní hospodskou a svádíme na ní každý neúspěch na naší trase, tzn. ztrácení barvy, podivuhodné předměty u cesty, jako např. cukrová řepa uprostřed lesa a tak. Karlovi už jsme odpustili, protože špekáčky nás ještě hřejou v bříšcích.

Scházíme do obce Kacanovy, kde Vašek tuší hospodu, pravda je tam, ale otvírá až za 40 minut. Ono kdyby bylo léto, tak by člověk počkal, ale zima je zima a to je zima a brzy tma. Klesáme tedy dál vesnicí a už zdálky vidíme jasně obchod, jenže ouha je to autodílna. Notně nadáváme a vyndáváme rum. Musíme se vrátit zase skoro k hospodě, protože jsme uhnuli z cesty. Cesta je příjemná, ještě než vcházíme do lesa plného skal, tak dáváme slaninu, a rum. Jde se zvesela, potkáváme postarší cyklisty a na relativní nečas i docela dost turistů. Hruboskalsko je krásné, opravdu. Ještě musím podotknout, že nadávám prohánějícím se cyklistům, že si někde huby nerozbijou, což se mi později nevyplatí.

Docházíme k hotelu u Hrubé Skály, kde konečně dáváme plechovkové, když tedy nebylo lahvové. Chlapci chtějí koupit údajně echtovní kamenné panáky pro své protějšky chichi. Vašek si ještě všimnul, že by se daly skály projít zespodu. Ono to opravdu není na chůzi tak rozlehlé, takže dáváme ještě kousíček zespodu, super. Docházíme do Doubravice, kde je obchůdek vietnamský a točené. To tedy nestojí za nic, ale Zdenek dokupuje rum, který už došel a já nemám, co držet v ruce. Rozhodli jsme se, že zkusíme dojít do tmy na Trosky, kde určitě najdeme místečko na přespání. Cesta proběhla bez větších incidentů, šlo se pod kopci celkem fádním terénem, který ozvlášťňoval pouze výhled na Trosky. Při stoupání lesem, kde se nám Trosky ztratily, jsem se Vaška zeptal, kde jsou ty Trosky a on ukázal na nás zbylé dva. Lesem jsem tedy vystoupali pod Trosky, kde jsme u prvního obydlí zjišťovali, jak k nejbližší hospodě a zda-li se dá přespat na Troskách. Starousedlík byl právě po hádce se ženou, která mu, když jsme šli kolem, vyčítala, že pořád chodí jen do hospody a na to dorazil Zdenek a ptal se na hospodu. Pravděpodobně měl pán chuť využít cizinců a sdělit tuto informace pouze za malou službičku a to zbavení se té staré almary.

Po věží Panna jsme se snažili najít nějaké vhodné místo tentokráte na pravý bivak, ale nebylo tam nic ani vhodného či úplně nevhodného. Nicméně Vašek najednou řekl, že už to má, tak jdeme se Zdenkem za ním, ale v tu chvíli zakopávám o kořen a jak popobíhám, tak rovnou zakopávám o druhý a to už letím vzduchem, tlačený těžkým ruksakem k zemi jako raketoplánem na krku nemoha přes popruhy natáhnout ruce před sebe, ryji čelem zem a zastavuji o další robustní kořen buku. Tak půl metru od buku samotného. Na čele lišej o délce 4cm a další zářez o něco výše a na nose. Chlapci mě uklidňujou, že to na steh není. Toť pomsta za předchozí kletí na cyklisty na Hruboskalsku.

Prudce se stmívá a ochlazuje, vaříme hráškovou polívku na opuštěném parkovišti pod Troskami. Začíná pršet a scházíme do vesnice, nacházíme zapadlou hospodu, co vypadá z venku jako socialistická samoobsluha. Čelem budím pozornost, někteří se zlehka opíjíme, protože jsme přes den měli jen ty dvě piva a nějaké 2 lahve rumíku. Vašek si přesedá k vedlejšímu stolu, kde jsou nějací Pražáci, kteří už údajně kempují pod Troskami delší dobu v TP a zvou nás dovnitř, že je potřeba brzy vyrazit, abychom chytli dobrá místa – jedná se o veřejné TP. Večer se protahuje a chlapci začínají být přítulní až moc, tak máme podezření a téměř jistotu, že v TP spát nebudeme. Rozhodneme se, že dojdeme zpět kolem Trosek a pak 150ti metrovým sešupem lesem do vesnice Ktová. Ještě než k tomu dojde, tak mě štve, že Vašek furt sedí s hošima, tak po něm občas hodím papírový tácek, to se však nelíbí místnímu méďovi, pak se mu to nelíbí ještě jednou a to už dostávám rozum a omlouvám se.

Klesání pod Troskami je po spadaném listí opravdu nepříjemné a už mám docela respekt a snažím se padat raději na zadnici. Vašek nás dovedl až ke kolejím. Díky za podstatnou část navigace, Vašku. Usínáme pěkně pod střechou čekárny nádraží. Já tedy znaven jen v oblečení se po nějaké době probouzím zimou a myslím si, jak jsem chytrý, že lezu do spacáku. Před pátou nás budí ranní vlak, no a dalším vlakem kolem osmé už musíme jet domů, abychom zvládli náš plán být doma dopoledne.

Ještě se podivuji, že bych měl jet přes Hradec, tak to na poslední chvíli Vašek čekuje na internetu a opravdu, hle, jedu také vlakem, ale až za dalších asi pět minut, jinak bych skončil v Brně. Cesta domů se již nese ve znamení únavy, jemné opičky a hladu, protož jsme ráno nedali snídani s tím, že ji dáme ve vláčku, k čemuž alespoň u mne nedošlo. S jemnou vůni myšiny způsobenou bivakovacím pytlem a také rozbitou hlavou budím asi opravdu zdání bezdomovce. Tak asi půlku trasy stojím, protože je v tyto dny ve vlaku dosti narváno. V Kolíně si pak chci sednout na lavičku, ale naštěstí si všímám, že bych si sedl vedle bezdomovce s rozbitou hlavou a to by už bylo pro kolínské nádraží esteticky neúnosné, takže radši postojím, stejně tak potom dál ve vlaku do Golčova Jeníkova.

Tam už se jen bojím, aby mne nezatkli policajti, protože stojím na parkovišti vedle policejní stanice. Po půl dvanácté jsem doma, rodina na výlovu Rohánku, takže čekám až do tmy a dávám se do pořádku, seč to jde. Jizvy na hlavě se zatáhly do týdne. Amen.

Hruboskalsko fakt pěkné. Budu se těšit na Noční přechod, který snad proběhne někde u Náměšti nad Oslavou, jak předeslal Ríša.

Luděk Klusáček

Příspěvek byl publikován v rubrice Příroda. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.