NP 2015

Pánové ať zdatní, chromajzlové, liní či zestárlí, dámy ovšem ne,

je tomu už pár měsíců, někdy uprostřed února tohoto roku jsem se na základě Ríšovy iniciativy domluvili na trošku „sportovnějším“ nočním přechodu.To by ale, myslím, nebylo tak zvláštní, i když sic v aktuálních podmínkách nevyhnutelné. Co však bylo naprosta zásadní, že jsme z toho udělali z větší části denní přechod, tedy pochodovalo se už od pátečního rána, jestli si dobře pamatuji tak od osmi hodin a to z chaty na Strži.

Mám ovšem dojem, že pro mne osobně to byl také první noční přechod, který jsem začal již večer předtím a to tak, že jsme s Karlem (nejedná se o Karla Klusáčka) dorazili na chatu, kde na nás čekali Karel (jedná se o Karla Klusáčka :-) ) s mojí mámou, z čehož se dá lehce vyčíst, že jsou to mí rodiče. Ti se snažili nám vytopit chatu, což se povedlo, pak s námi popili, což jsme předpokládali a neženýrovali se, čím nás ale Karel (táta) překvapil, bylo to, když nám ráno na lepší cestu vnutil každému čtvrtlitráka bílého vína. Tak jsme vyrazili… Ve Světnové na nás na mostě již netrpělivě čekal Ríša. Byl relativně svěží, myslím, že po noční službě, tak se vtipkovalo. Zhruba po třech kilometrech ostřejší chůze jsme byli za pár minut na křižovatce světů (křižovatka cest Škrdlovice – Stržanov, Polnička – Světnov), kde jsme chvilku vyčkali na autobus Přemýšleli jsme, zda dorazí a tak jsme u toho načnuli můj sladký rum (hitovka sezóny). Do Žďáru to jede asi pět minut, tak jsme ho ve třech nedali :-)

Ve Žďáře v nádražní restauraci, která je po rekonstrukci, ale dle mne se ze zaplivané klasické nádražácké průjezdní putyky stala taková kavárno-cukrárna s úplně stejnou obsluhou (možná už si to blbě pamatuji), nicméně jako plus bylo dobré pivo a polévka, do které nám dorazil Rosťa z Velmezu. Nebylo už moc čas, protože měl jet autobus, ale některí jsme přesto dali ještě jedno rychlé a pak se dobíhalo a halekalo pod podloubím autobuso-vlakového nádraží. Bylo nám tak nějak příjemně v bříšku a tempo popíjení udávané především svižnou návazností spojů nás nenechalo vydechnout. Než jsem dojeli ze Žďáru do Bystřice, což je nějakých 40 minut, tak byl sladký rum hladce v nás. Já jako vždy dlouhodobě nevyspalý jsem si začal vyžadovat alespoň 4 sedačky, nebyl problém zabrat 2, protože lidi cestující do práce raději použili saně.

V Bystřici nás na autobusáku potkala ještě lepší restauračka (mě se ale opravdu líbila), byla to místnost neširoká a nedlouhá, ale určitě né široká, stoly pro 4 až 6 lidí, mezi stoly jen úzká ulička a mezi lavicemi ulička žádná, výčep u vchodu, nabídka jako někde v kempu, lidé, kteří spíš nikam nespěchali, hlavně důchodci, předčasní důchodci nezaměstnaní a ztracení… Docela jsem tam zapadli a i pobavili. Co ale vůbec nezapadlo, byl způsob použití záchodu, který nebyl nepodobný použití lístků a privátních zón v bance. Jako jediný jsem to nepochopil a nehodlal v tom požehnaném stavu akceptovat, tak jsem se jal vyčůrat někam za autobusák. Našel jsem si odlehlý kout, problém byl, že se rychle blížila jakási paní, tak jsem se raději otočil na druhou stranu, abych nepohoršoval. Tu jsem si všiml kamery, která mě chladně snímala. Jsou tam na to asi zvyklý- na takovém místě. Musel jsem to ale vylíčit všem v autobusové knajpě, to se líbilo, byl jsem za hrdinu, jež bojuje proti utiskovatelům (jednalo se o bezpečnostní kameru supermarketu). Pak už byl v Bystřiči jen ten incident s těmi vejci, ale o tom raději…

Do pěti minut jsem vystoupili v jakési dědině, odkud už to mělo být po svých nějakých 15 km na Vávrovu skálu u Nového Města, kde jsme chtěli bivakovat. Vyšvihli jsme se na kopec nad vesnicí, kde byl kostelíček s vnitřním hřbitovem používaným do začátku 20. století a vedle nový hřbitov. Krásně pralo slunce a bylo příjemně i na únor. Přečetl jsem si pár nápisů na náhrobcích a jednoduchost a tragičnost příběhů mě dojala k slzám, pak jsme začali spásat zásoby na 30km cestu, vypili další lahev, vylezli na sosnu vedle márnice, Rosťa vylezl po střeše márnice, což se mu stalo osudným, vlastně ne, ale osudová chvíle se nevyhnutelně blížila. Když slézal asi z osmimetrové promrzlé sosny, tak na posledním půlmetru si vyvrknul kotník. Dopili jsme píva v petkách a vyrazili do zasluněných náhorních plání nad Bystřicí směrem k Novému Městu. Krása, krása, trochu skotačení, pár fotek a byl skoro večír, protože jsme u hřbitova strávili přes 3 hodiny!!!

Před Zubřím, kde na nás měl čekat v hospodě Vašek, který přijel z Brna, byl hluboký les a v něm jsem již potmě trochu bloudili a padali a tak… Dorazili jsme k Vaškovi, kde jsme se dorazili. Já už jsem byl tedy dosti oplzlý a tak jsem po drobném poškádlení místních, hned u prvního piva usnul. Mezitím dorazila Rosťova manželka s dcerou. Ta prý se se mnou chtěla seznámit, ale Rosťa byla naprosto proti, i když jsem prý z umělecké rodiny, skončila by u spodiny.Zmizeli, místní mi kupodivu neublížili a tak jsme někdy po půlnoci vyrazili na poslední část cesty toho dne. Nad Novým Městem to pěkně foukalo a i mrzlo. Bez problémů jsem zalehli do péřových spacáků a pod celty. V noci bylo mírně pod nulou ale nám bylo hej.

Po ránu jsme dali slivovici, žádnou vodu, ta byla do čaje a polévek. Všechny ty ranní procedury a vyrazili jsme do údolí a pak stoupákem do Studnice. Tam právě otvírali a tak jsme dali brzký vepřový oběd (byly hody), tedy nicmoc ale interiér jako v knihovně a pívo po slivovici bodlo. Všude samej polosportovec-Pražák docela legrace, pěkně vybavení kluci. Dále to šlo přes všechny ty Medlovy a Sykovce do Tří Studní, kde zrenovovali hotel. To byl tedy dost luxus, tam jsme byli jako pěst na oko. Taky tam měli připojení stejně jako ve Studnici :-)

Pak už čistě sportovně až do Světnova.

Věděli jsme ale o jakémsi místním masopustu, kde jsem si u starosty skoro rezervoval stůl. Asi 3 hodiny jsem hráli na chatě na kytáry, posilnili se a vyrazili už jen v trojici Ríša, Vašek a Luděk do centra Světnova. Blížila se jedenáctá. Kulturák právě zamykali, prý tam byl jenom nějaký harmonikář a místní se stihli unavit již přes den. V malé suterénní hospodě, kterou všichni známe (už i naše děti), byl pouze hospodský, dále jeden člobrda a pán, ze kterého se vyklubal ten starosta, u něhož jsem před pár dny rezervoval stůl na tom strašně nadupaném bále. Táhli jsem to s ním skoro do tří, pořád jsme museli ukecávat hospodského, že se mu to s námi vyplatí a že vypadá jako Hapka (ani jedno se mu moc nezdálo). Nicméně starosta byl z naší akce pobaven a zmínil i nějakého cvoka, co pořádá kdesi na Vysočině 60km běh, tak jsme mu říkali, že toho jsme nechali na chatě (jedná se o Karla, který není mým otcem ani majitelem tohoto blogu).

Druhý den jsme využil skoro střízlivého Karla a nechal se dopravit domů.

Kluci tam (Ríša a Vašek), jestli jim nevyschnul pramen, paří asi dodnes.

Zdraví
2. kytara ve 4:15
tedy Luděk

zamotaná hlava

ale pila se i slivovice

bivak

dálavy před námi

denní přechod

Já Luděk stále v mlhách

kus romantikova srdce zůstalo

lyžaři...

náhorní sněhy

náhorní sněhy 2

nižší partie

nový hřbitov

odchod s polámanou nohou

opravdu střízlivý a vyspalý pán

opuštěný jezdec

osudný kostel s moderním i starým hřbitovem

panorámata

parta

po bobíku

polévka pod skalkou

sešup

sladký rum dopit

snídaně

sportovci

to jsou místa k žití

umělci

umělec

Vašek ještě v mlhách

Vávrova skála

Vávrova skála 2

vlevo vyléčený vegan, vpravo uzeninu zalít pivem

výhled na márnici

Příspěvek byl publikován v rubrice Karlův blog, Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.