Skácený les – vzpomínka na říjen 2011

Během října 2011 skáceli dřevorubci přes hektar lesa za chatou. Pohled to byl velice zvláštní a smutný! Spočítal jsem stáří dvou stromů u studánky. První smrk měl 155 let a ten druhý  186 let ! Byly zasazeny lidskou rukou nebo vyrostly z náletu volně letícími semínky? To už se teď asi nezjistí. V každém případě to bylo v letech 1856 a 1825!

 

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Blues UŽ MI STLOUKAJ BEDNU

21.3.2018 přilétlo z Německa blues „Už mi stloukaj bednu“. Můj text zhudebnil, všechny nástroje nahrál a píseň nazpíval Jan Honkyš. Závěrečný master vytvořil jeho syn Honzík!

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Fotografie z NP 17.3. 2018 na Lysou horu

http://budanet.rajce.idnes.cz/Lysa_hora_2018/#

 

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

NP 2018 – Lysá hora 17.března

Lysá hora 17.3.2018                  (Sepsal Luděk Klusáček, účastník ledového bivaku!)
Asi víte, jak to dopadlo minule, udělal jsem na náledí před autem stojku na rukou, upadl na jednu z nich a pěkně si ji vytvaroval podle klíčů, které jsem v ní držel. Do té chvíle jsem ale neskutečně prudil a snažil se organizovat, doma jsem byl k nesnesení a asi i u kolegů chodců, protože mi přilípli přezdívku trenér. I když jsem ji ve skutečnosti získal již plánováním 60tky před dvěma lety, té jsem se ostatně taky nezúčastnil, tak jsem je v tomto titulování jen utvrdil.
Nabídl jsem se, že svezu všechny dupáky našim Šaránem, jenomže nám tak trošku v týdnu před tím prasklo péro u předního kola, tak musela narukovat Oktávka. Už z toho důvodu jsem se nemohl zúčastnit krátkého briefingu v hospodě ve Svinném.
Byli jsme domluveni na sedmou ranní sobotní a kupodivu s tím pánové Ríša a Zdenál vůbec neměli problém, jenom Ríša odmítal nabízenou placatku s rumem, že si prý počká na slibovanou Republiku od Božkova, kterou jsem vyčenichal ve slevě v Albertu ve Ždírci, kterýžto byl po cestě. Tak se ve Ždírci jenom zlehka nakoupilo, někde ještě před Hlinskem jsme natankovali, pánové si koupili prvního lahváče, dali žváro, já kafe a jelo se. Ostatně měli jsme poměrně dost zastávek na čůrání, žvára atd., takže jsem dorazili do Ostravické hospody Za Řekou až nějak před poledním. Ještě předtím jsem se u Olomouce projeli po dálnici bez známky, Ríša jako navigátor chtěl jet přes Rožnov, ne přes Frýdek, takže jsme dojeli až na hranici se Slovenskem, nebyla to jen jeho chyba, já už jsem tu cestu na posledních čtyřech kilometrech taky začal rozeznávat. Takže na hranicích cigárko a pak kousek návrat a cobydup jsme byli v Ostravici.
Zaparkováno u hospody, strategicky na turistické červené, kudy byl naplánován i náš návrat. Dali guláš, ba i zelí, nebo co to měl Ríša, pak po dvou pivech každý a někdy kolem půl druhé se už šlapalo údolím kolem Ostravice (řeky), Ostravicí (ne řekou ale vesnicí) do osady Mazák, kudy vedl pozvolna nástup do padáku zovaného Mazácký kotel. Po cestě ještě lahváče, ňáký čuráče a už jsem stoupali modrou hore, nejprve podle chat, pak prudčeji podél skal, nicméně pořád po silničce. Když jsme asi podvakráte přešli zurčící potůček, tak jsme sešli z cest a stoupali dále už jen pouze podél koryta potoka, což nebyl problém, protože bylo ještě docela umrznuto a nebyl tam skoro žádný porost. Náhle se však objevila nová cestička, která vedla znovu přes potok a začalo se s poněkud prudším stoupáním, i na cestě bylo znát, že se tu už alespoň dva roky nejelo, bylo zde totiž dosti popadaných větví. Co si pamatuji, tak se dal asi počtvrté rum a už i na čaj došlo. Vytušili jsme zářezové účko cesty, tzn. konec civilizace, tak jsme to vzali krleš kolem zamrzlého vodopádu trčícího z trubky odvádějící veškerou vlhkost Lysé. Na cestě bylo znát, že se tu dosti chodí běhat, byly tam i čerstvé stopy v již začínajícím sněhu.
Čaj a rum a už to začíná, ponejprv jakási jakoby cesta, která po dvaceti metrech končí, pak už počalo prodírání se mezi popadanými kládami stromů, jelikož jsme byli na pokraji člověkem neudržovaného chráněného pralesa Mazáku. Potok, který jediný rušil jinak úplně naprostý klid tohoto odpoledne, končil kousek nad cestou, takže kromě funění, domlouvání se kudy dál a nadávek Zdenála, bylo ale úplné ticho. Za chvíli počalo přibývat sněhu a houštin, nejdříve se nám nechtělo nandávat návleky na boty, ale když si každý několikrát zapadnul a nabral sněhu, tak jsme dali další pauzičku a poslušně navlékali.
Ríša doporučil dělat pauzy a pít, spíše se ale kouřilo. Sněhu bylo místy nafoukáno více než 70cm. Jako výborný zlepšovák, jak urychlit výstup, který se zpomalil na nějakých 200 metrů za hodinu, se zdálo využít spadlých stromů, jenom si člověk musel dávat pozor, aby se nenapíchl na větve. Stromy, které ještě nespadly, se zdály dosti zlomyslné, několikrát se mi totiž povedlo skončit naražený na jejich kmeni, poněvadž u nich nebylo tolik sněhu, takže stahovaly a člověk se od nich musel držet dál. Občas se stalo, že se člověk prostě v té hromadě prašanu zahrabal a nemohl se hnout z místa, rozuměj směrem k vrcholu, musel tedy kousek pokračovat po vrstevnici a pak znovu začít hrabat výše. Výška stromů byla s ohledem na nadmořskou výšku stále dosti značná, to nám začalo s přibývající tmou nahánět trochu hrůzu. Navíc bylo čím dál tím více houštin, takže to bylo nejvíce o tom zvolit správný směr stoupání, aby se člověk nezahrabal někde v houští. To se ale dařilo. Jak jsem před chvílí nadával na ten zurčící potůček, tak se mu musím teď omluvit, nebylo to tak strašné, jenom jsem se asi nemohl dočkat toho ticha, které opravdu přišlo. Počasí bylo ideální na výstup, sice byla čím dál tím větší mlha, ale nefoukalo a ani nic nepadalo. V nějakých 1100 metrech jsme potkali starou asi turistickou cestu vykládanou kameny, a začaly se objevovat stopy po sjezdaři, který tu už asi jezdí osamoceně celá léta (viz. odkaz na youtube, který už jsem zasílal). Pak jsem ještě zahlédl stopy od nějakého skotu, asi srnky, či co. Jinak vůbec nic. Idylka v tichu, kde slyšíte jenom šustění sněhu padajícího z návleků a prudce bijící srdce. Někde kolem těch 11set výškových metrů jsme trochu dostali strach, zda stíháme a tak jsme prověřili, tu výšku, podle ní se dalo lehce dopočítat, že nám zbývá ještě nějakých 350 délkových metrů, tak jsem prohodil, že to uběhnu na rovince za 50 vteřin, no a že tady to musí dát takových 50 minut. Jo přesně takový byl poměr naší rychlosti k té procházkové v nížině. Kousek pod blížícím se vrcholem jsme se přestali tolik propadat a následovala oblast, kde byl zmrzlý sníh a boty šly asi jen 2 cm do hloubky, zato to bylo značně prudší a Ríša uznal, že na těch pár desítek metrů by byly mačky a cepínky dobré. Ještě k tomu tam zrovna chyběly stromy. No zvládlo se to. Začalo se prudce smrákat, když v tom jsem zpozorovali kus civilizace, nějakou tyčku ve tvaru malé šibenice. Ríša se k ní vyslal a já jsem čekal na Zdenála, který už nebyl ve tmě vidět. Svah začal ztrácet na své prudkosti a Ríša křičel, že cítí gáblík. Zdenála jsem se nemohl dovolat, ale opravdu se mi ani za nic nechtělo jen tak sestupovat, tak jsem ještě několikrát zakřičel a on se naštěstí ozval…
Tu Ríša od šibenice povídá, že cítí gáblík. No a po pár metrech byla vidět skrz mlhu krásná červená zář a tak jsme pomalu šplhali k Bezručově chatě, kde se celkem rychle špuntnulo šampaňské. Ale nedalo se v té zimě pít. Ukecali jsme tedy mladou víkendovou dívčí obsluhu, která venku pokuřovala, aby nás i se šáněm pustili dovnitř.
I když jsem se značně oklepávali, tak z nás v hospodě ještě pořád opadával sníh, trochu jsme tedy nanosili na záchod. Pak se dali decentně 3 dvanáctky Radegasta (tzn. každý 3), skvělý hamburger a k tomu šáňo pod stolem. No a po osmé, kdy se zavíralo, jsme to už ladili ven. Zátopkova chata, i když měla míti otevřeno do devíti, vypadala potemněle. Ríša nám nějak zmizel a tak jsme ho se Zdenálem začali hledat. Teprve nahoře člověk zjistí, že je ta hora lysá a že je tam opravdu kosa, k tomu začalo foukat. Obešli jsme to celé, dokonce jsme našli jedno místo v aktuálním závětří, kde by se případně dalo…, ale nebyli jsme komplet, takže jsme ještě zkusili, jak bzuci, zatelefonovat, ale Ríša byl nedostupný, to bylo zvláštní až děsivé.
No, našli jsme ho. Věc se měla tak, že Ríša myslel, že Zdenál ví, kde se minule spalo, ale ten to po tmě nemohl najít a na to ještě Ríša, pravděpodobně při tvorbě záhrabu, ztratil mobil. Křičel, že už je to podruhé, že tu vlastně ztrácí mobil vždy, když tady je, takže už sem nevstoupí. Šel jsem tedy projít jeho předchozí cestu, zda ho někde nepotkám. Když jsem se vrátil, tak už ho měl, vesele si kopal, předal nám lopatku, pak jsme o něco méně vesele kopali my a on dopíjel rum Republika. Mobil mu totiž opravdu vypadnul z kapsy a byl zasypán pod sněhem. Pod malým smrčkem jsem tedy asi v metrovém prašanu vykopali díru, nad ní dopili rum se šampaňským a spadli do díry. To vše se zvládlo ještě před devátou.
Probudil jsem se v 0:50 a potřeboval jsem čůrat, už strašně foukalo. Neměl jsem asi vylézat, teď už to vím, nebo si alespoň myslím, že by to bylo lepší, se raději vyčůrat rovnou do spacáku. Když jsem se vrátil, opět jsem si asi ne úplně dobře zapnul spacák a začal zimou dotaženou z venku drkotat zuby, vlastně drkotal mi nejvíce podhýžďový sval na pravé noze. Nicméně postupným drkotáním zuby a již zmíněným svalem se člověk postupně dostává do stavu, že se vlastně zahřívá a začíná usínat. Trošku problém bylo, že jakmile se začalo usínati, tak mě zase zradilo povětří, protože do záhrabu v prašanu prostě fouká, ale minimálně nos musí být ze spacáku venku, aby se nenafunělo dovnitř. Nicméně jsem si stejně nafuněl a cítil jsem mokré pravé rameno. Takže nájezd spánku a vítr se sněhem na ústa a pořád dokola až tak do šesti. Člověk si pohrává s myšlenkou, že by vzbudil spolunocležníky, ale pak si uvědomí, že by je minimálně pořádně naštval, protože by museli alespoň drkotat zuby s ním, a tak je nechá spát a modlí se, aby už začalo svítat. Pojem o čase je relativní a k hodinkám se nedá dostat, hrozí, že kvůli pohledu na hodinky si akorát přihraju lopatku sněhu do spacáku. Musím uznat, že kdybych tam ležel sám, tak dám maximálně dvě hodiny a začnu se připravovat na sestup, nebo bych vlastně sestoupil asi i klidně bez vybavení. Pro něj bych se vrátil, až bych se zahřál, jsem si říkal.
Ríša se začal trochu hýbat, vypadá to, že i obloha začíná získávat svojí oblíbenou hrozivou bílou. Zkouším ho, jestli se nechce opravdu podívat ven, zda už svítá. Pak to nějak zhodnotíme a začnu vylézat jako první do té ranní činy. Jakmile otevřu spacák, tak je vrchní polovina ihned plná sněhu, protože na spacákách jsou takové 4 cm zčerstva nafoukaného. Stojím chvíli na oklepaném spacáku, vyndávám ven kupodivu suché a trochu vyhřáté boty- vyhřátě vypadají oproti mně. Lezu do jedné a začínám zavazovat a ejhle zvládnu max. tkaničky na jedné botě a začínám cítit omrzliny. Na tuto skutečnost upozorňuji hlavně Zdenála, který ještě nevylézá. Zahřívám si namrzlé ruce a po pár minutách dávám i druhou botu. Zjišťuji, že nejenom pravé rameno ale i levé mám potažené ledem a navrch mokrá záda (ne až na kůži jen na vrchní nefunkční části oblečení). Navlékám rukavice, ale nevím, jak sbalit ostatní věci, jako je karimatka a spacák. Ríša chytře navrhuje, že to stačí sbalit do bivakovacího pytle a vyrazit k hospodě, kterou za chvíli otvírají. Snažím se pomoci ostatním, ale Ríša mě pobízí, abych vyrazil napřed, že za pár minut otvírají Zátopkovu chatu. Takže se spacákem v bivakovacím pytli a karimatkou utaženou nezvykle uvnitře ruksaku, vyrážím jako první ku hospodě. Jsem za to nevděčně vděčný. Zdenál vylézá, Ríša dobaluje, nebo jak to nazvat. Pořád pěkně fouká a je asi 13 pod nulou. Ruce se ale nedají na moc dlouho vyndávat z rukavic, promrzají téměř ihned, jako by je člověk vyndal z prádelny.
Před chatou stojíme asi deset minut, ale když vidí naše zbídačené postavy, tak nám otvírají o pár minut dřív a laskavě nás naskládají před krb, který tedy není zapálený, my ještě před tím naskládáme naší bagáž u dveří, kde i přes oklepání z ní pořád crčí voda. Stále se svorně třeseme, zjišťuji, že nedokážu dát dohromady pořádnou větu, takže na dotaz, co si dám, říkám: „Dám čaj!“. Na zvratné zájmeno prostě ještě nemám kapacitu. Nicméně si dobře s personálem rozumíme, aby ne, jsou všichni v postpubertálním věku, stejně jako včera na Bezručově, protože máme víkend a ten je otevřen brigádníkům. Nejmladší brigádník je pobídnut, aby nám rozdělal oheň v krbu, ono to tedy není potřeba, protože rozdíl teplot oproti venku je skoro 40 stupňů, ale hoch se snaží. Ten oheň stejně tak hoří – nehoří. Zapomněl jsem zmínit, že lidi se na vrchol Lysé začali hrnout již před sedmou, tzn. že museli vyrazit nejpozději před pátou. V hospodě je zatím jen pár lidí. Dáváme kromě čajů limonádu, pak vlažné polívky, chlapci postupně přecházejí na pivo. Já o něm přemýšlím a dávám si malé vlastně až úplně před odchodem. Na záchodě zjišťuji, že vypadám opravdu jako zombie, týpek po 30 pivech. Nejsem si jistý, zda budu dnes ještě normálně mluvit, natož řídit. Zhruba po hodině ustává třas, kterým jsme doteď děsili nebo bavili personál, těžko říci.
Jeden z nadupaných pánů se diví, že máme všechno tak mokré, on spal před týdnem vedle na Zimném a tento problém neměl. Některé věci z našeho vybavení i osahává, už je trochu zralý. Věší si věci nad krb, který stejně nějak nehoří. Personál nás obdivuje a dává nám oprávnění na vrcholu doživotně přijímat oslovení Mazáci – podle kotle, kterým jsme vystoupili. Když jsme všechno osušili, zbalili, pořádně se pochvástali před příchozími i personálem, tak jsme někdy po deváté vyrazili. Já jsem dal ještě pár fotek, ale počasí není vhodné téměř k ničemu, natož k focení. Je vhodné k přežití a to si opravdu toho rána užívám. Ráno jsem si jim před zrcadlem nebyl ale vůbec jistý.
Lidí, běžců, psů a jiné chamradi, je nahoře čím dál více, sestupujeme a vnáříme se do povinnosti říci každému kolemjdoucímu ahoj, jak je tu ve zvyku. Uhýbáme sbíhajícím, prohlížíme nové náhrobky. Kluci mi, již níže, ukazují, kudy to stoupali Malenovickým kotlem minulou sezónu. Po dvou hodinách a různých výjevech jsme zase dole v Ostravici.
Auto samozřejmě nejde nastartovat, tedy asi až napočtvrté. Pak už se frčí, kluci zdatně pivní, kde můžou a já kafím.
Dobré to bylo. Za rok navrhuji třeba na Velký Rozsutec nebo Malý Kriváň, kde by měl být podobný ráz zalesněných kotlů.
—————————————————-
Zapomněl jsem dodat několik technických dat k naší cestě, nuže celkové převýšení z Ostravice na vrchol Lysé je nějakých 900 metrů, lidská část cesty ale končí právě v tom účku cesty, kde nás opouští civilizace, tj. posledních 450 výškových metrů (asi 780 délkových) se už jde mimo cest a sklon stoupání se v průměru blíží 40 stupňům.          Nekontroloval jsem přesně čas, ale vyráželo se kolem půl druhé, tak za hodinu jsme mohli být na konci zmiňované cesty a pak se nějaké 3 až 4 hodiny už jenom stoupalo.

***********************************************************************************

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Hruboskalsko – listopad 2016

Listopad 2016 – HRUBOSKALSKO

Minule to se zápisky z nočního přechodu nevyšlo, tak teď píši o vandru na Hruboskalsko jen pravdu a nic než pravdu.
Ambice byly určitě velké, plánování nejisté. Vašek měl chuť udělat další zimní pochod, Karel měl částečné znalosti z terénu a já jsem mohl pomoci jenom z obrázky a informacemi z mapy.cz. Nejprve nebylo jasno, zda se pojede prostě v pátek a do soboty, nebo využijeme delšího víkendu a pojedeme už ve čtvrtek (byl volný čtvrtek a pátek jsme si uvolnili). Plánovaná sestava výletníků byla následující – Vašek, Karel, Zdenál (Zdeněk), Ríša, Rosťa a já. Nakonec Rosťa měl nějakou jinou akci s jinejma broukama a Ríša musel do práce.
Ve středu jsem ještě po desáté hodině rozeslal smsky, že se s každým potkám někde jinde, tak jak se budeme přibližovat do cílové, nebo spíše počáteční destinace, tj. do Turnova. Možná z důvodu pozdější hodiny před potenciálně brzkým startem, mi však nikdo neodpověděl, takže jsem trošku znejistil. No, ráno moudřejší večera, řekl jsem si.
Ráno jsem stihl posnídat s rodinou, nechal se nějak tak zaslouženě nakopnout do řiti (na několik dnů člověk opouští rodinu a z člověka sálá něco takového podivného, nesocializačního, tomu se prostě asi nelze ubránit) a na poslední chvílí jsem se dořítil do Golčáků, kde už při vybíhání z auta svítila červená u šraňků, jakýsi pán si mě ještě nahrál na kameru, jak dobíhám v plné polní a s petkou piva na nádraží. Platil jsem a vlak už stál ve stanici, ale bylo nás takových víc (asi dva) a taky jsem měl ještě asi 20 sekund k dobru. Ve vlaku bylo svátečně (17. listopadu) narváno takže jsem, i kvůli rozsáhlé bagáži, seděl raději na dvojbidýlku na chodbičce. Navíc už byla po počátečním presu docela žízeň, tak jsem si dal rum a pak i trochu toho pivka z petky. Najednou jsem začal potkávat průvodčí, kteří se mnou jezdí normálně v týdnu, totiž když jsem v podstatě zakravatovanej… No určitě mě nepoznali, počáteční nepříjemné tlaky skončili v Čáslavi, kde přistoupili další lidi, tak jsem nějakou asi pětasedmdesátiletou paní pustil na volné místo vedle mého usazeného batohu s rumem a petkou. Pak už jsem až do Kolína stál, ale to bylo docela fajn, protože se toho nasedím, ale nejsem zvyklej, no jo, už ne.
V Kolíně jsem zašel rovnou do Vaškem a Zdeňkem neschválené nádražní hospody, protože jsem měl ještě přes půlhodiny času, kamarádi z Brna – Vašek a Zdenda měli ale asi jenom 10 nebo 20 minut, nicméně jsem na ně poslušně čekal, jak jsem ostatně sliboval. Pil jsem raději desítku, protože člověk nikdy neví, co ho čeká, když ho pustí z domu. Po chvíli jsem si všimnul, že mám z terénu kolem našeho domu docela elegantně zasviněné kanady, i podlaha si toho všimla, tak jsem vyrazil na záchod a umyl bagančata do téměř vojenské dokonalosti, i když jsem věděl, že následující dva dny dostanou řádně zabrat. Čas se nachyloval, čekal jsem alespoň na telefonát a najednou byl tady, ale volal Karel. Začal docela zeširoka, ale nakonec jsem ho přitlačil ke zdi a musel přiznat, že neví, jak to bude s jeho účastí, že nejspíš dorazí až večer, protože povolily ledy a má hodně práce na baráku. U nás taky povolily a tak jsem musel dát hospodské větší dýško, protože jsem pro ni nebyl dost důvěryhodný pro zapůjčení košťátka s lopatičkou. Volám tedy kamarádům brněnským, ale nic, bylo už načase vyrazit, tak jsem i na druhý spoj dobíhal.
Na startovní hvizdot poslušně naskakuji do vlaku, procházím první třídou, padá mi z podešví bahno, cestující se mračí, někteří i v cizích jazycích. Protáhnu se do meziprostoru mezi dvěma třídami. Jsem zkontrolován a čekám zde uzamčen ještě s jedním pánem, co si táhne španělku v obalu nebo aspoň doufám, že tam měl španělku. Další zastávka jsou až Poděbrady, takže tam na mě Vašek vykukuje ob jeden vagón a já již naskakuji ke svým. Pánové byli naladěni již zhruba jako já, tudíž rumem, ale nějakým sladkým, který právě docházel. Zvláštní že ty tlamolepy i mezi pány docela rychle mizí, asi proto, že je třeba to co nejdříve zlikvidovat. Pokáral jsem kolegy, že za mnou nešli na deset minut do Nádražní, když už nic, tak po mně aspoň uklidit. Celý vagón je tak nějak naladěn cestovně, samý mladí, tím myslím již mladší než my, kteří někam po větších skupinkách cestují.
V Turnově se nám líbí již na nádraží a přemýšlíme, jestli nejet vlakem ještě někam dále. Pak se ale držíme plánu a jdeme do Albionu, což je zaručená a na webu prověřená knajpa naproti nádraží, docela na úrovni, i vaří, ale lidi, to víte, tam chodí, takový ty jak se motaj po peroně. Je půl dvanácté, pijeme samozřejmě zbytečně ale dostatečně požitkářsky, vícestupňové pivo, čas běží, venku pošmourno, jíme knedlíky, kouříme tabák na balkóně, kde je přehledný výhled na nádražní ulici. Myslím, že jsme vyráželi tak nějak ve 2, bylo ještě světlo, tak určitě. Jsme ještě plní sil, hlavně Zdenda se cítí skvěle a to neví, co ho ještě čeká za trauma. Vycházíme z Turnova, ale cesta je dlouhá a jako na potvoru ji zná pořádně jenom Vašek, u něhož se tato úchylka projevuje až do konce našeho výletu. Díky za ní Vašku, jinak bychom tam bloudili ještě dnes a nejspíš už jenom potmě jako stíny. Sedím ve vlaku, nemám tady mapu, takže už vůbec nevím, jak se jmenovala ta vesnice s hospůdkou pod hrádkem Kozlovem, kde jsme přenocovali.
Už nejsme tak čerství, já se Zdendou usínáme, Vašek hlídkuje. Nevím, jak ten stav trvá dlouho, ale pro mě to byl jenom mžik. Paní hospodská je ale dosti zlomyslná a mezi pivy se Vaškovi posmívá, že má pěkné kamarády, když ho tady nechají samotného na tom světě a sami si zatím spí. Na účet nám chtěla přiúčtovat nocležné, pro každého za 120,- . Pravda není to zrovna nejdražší taxa, ale Vašek vědom si občanského zákoníku ji zlehka zklidnil, protože ubytování a přespání neměla napsáno ve svých službách ani v ceníku. Probouzíme se a tu je tu Karel, nebo je tu Karel a probouzíme se? Nějak tak to určitě bylo. Chci upozornit, že již spávám víc než za mých „studií“, ale v průměru je to stále nějakých 5-6 hodin denně, takže jsme nebyli nijak indisponováni. To jen tak na okraj pro rýpavé hnidopichy či nezasvěcené. Zápisky z porady pod hradištěm jsou asi takové, že Karel neví, zda zase nepůjde ráno dělat chodníčky, když to venku tak krásně povolilo, nicméně od nás povolení nedostává. Vašek mezi řečí hází do placu informaci, že se musí ženit. Chvíli ho přemlouváme, tj. asi 3 hodiny, ale pak to vzdáváme, tím si musí každý starý mládenec projít sám. Počkej za 40 let, jinochu!!! Hospoda se začíná vylidňovat, v krbových kamnech nicméně krásně praská a najednou už je tam jenom naše partička, jeden pán a škodolibá hospodská. Říkám jí tedy, že jí to sluší, ona děkuje a pán říká, že to by tedy stačilo pánové a musíme platit.
Mezitím si uvědomujeme, že vlastně Zdeněk odešel o pár minut před námi. Jsme před hospodou a Vaškovi nechce brát telefony. Zná ho, jsou jedna rodina – Brňáci, to by zas byly samé výčitky. Tak si od Vaška beru číslo a zkouším volat jako neznámý. Přiznávám, že mírně zmatkuji a snažím se vnést do celé té události ještě jakési magično, tedy přidávám k dobru ještě variantu, že se Zdeněk alespoň krátkodobě ocitl v jiné dimenzi. Vše tomu nicméně nasvědčuje, protože dle jeho slov je před hospodou a my též, ale vzájemně se nevidíme. Nevíme, kdo dal příkaz k pochodu, ale už se neseme mírně svahem vzhůru a o dva baráky výše slyšíme hlasy, je to Zdeněk u nějakého domu s hodně vysokým dřevěným laťkovým plotem. Trošku nadává, ale výšku plotu téměř 2 metry zdolává překvapivě zlehka. Stoupáme dále po žluté turistické značce. Jdeme na špatnou stranu, tak to obracíme. Už všichni máme na hlavách čelovky, jenom Zdeněk to jaksi nemohl v té jiné dimenzi stihnout. Jak ji hledá, tak na něj čekám, ale Karel s Vaškem pokračují dále, protože se asi domnívají, že to zvládneme rychle. Čelovka nenalezena, kluci fuč, tak jdeme tím směrem, kde nám v zalesněném svahu zmizeli. Prudce stoupáme pouze s jednou čelovkou a po nějaké době uznávám, že jsme uhnuli z barvy. Volám Karlovi, který dělá, že se nás snaží navigovat způsobem, že šli po žluté pořád nahoru na horu, ale cítím, jak se již ze spacáku pochechtává. Bloudění trvalo jenom chvíli nacházíme znovu žlutou, pár schůdku a jsme u sluje, kde už si hoši lebedí. Asi usínáme. Nějaké ty sny, občas skrze sluj profoukne, ale jinak v pohodě. Kolem sedmé ranní otvírám zlehka oko a vidím i Karla, oko zavírám a zase otvírám a Karel už je pryč, asi na baráku. Vstáváme, obdivujeme místo, kde jsme bivakovali, ale nejedná se o klasický bivak, když má člověk nad sebou kus skály, je nad nulou a jen zlehka profoukává obyvákem. Zdenda začíná být podrážděný, protože již prohrabal celý batoh, ale tabák nikde. To nadávání a přehrabování má ovšem jednu výhodu a to, že si vlastně uklidil batoh a je velice rychle připraven k odchodu, vlastně nejrychleji, když nepočítám Karla. Frajeřím, vyndávám svůj nový plynový hořák a vařím kamarádům špekáčky, co zbyly po Karlovi. Když jsou snězeny, tak do vody padne ještě polívka. Ranní kakání v romantickém prostředí rozlehlého hradiště, které si každý pochvaluje a jde se. Vzpomínáme na včerejšek, hlavně na podezřelou paní hospodskou a svádíme na ní každý neúspěch na naší trase, tzn. ztrácení barvy, podivuhodné předměty u cesty, jako např. cukrová řepa uprostřed lesa a tak. Karlovi už jsme odpustili, protože špekáčky nás ještě hřejou v bříšcích.
Scházíme do obce Kacanovy, kde Vašek tuší hospodu, pravda je tam, ale otvírá až za 40 minut. Ono kdyby bylo léto, tak by člověk počkal, ale zima je zima a to je zima a brzy tma. Klesáme tedy dál vesnicí a už zdálky vidíme jasně obchod, jenže ouha je to autodílna. Notně nadáváme a vyndáváme rum. Musíme se vrátit zase skoro k hospodě, protože jsme uhnuli z cesty. Cesta je příjemná, ještě než vcházíme do lesa plného skal, tak dáváme slaninu, a rum. Jde se zvesela, potkáváme postarší cyklisty a na relativní nečas i docela dost turistů. Hruboskalsko je krásné, opravdu. Ještě musím podotknout, že nadávám prohánějícím se cyklistům, že si někde huby nerozbijou, což se mi později nevyplatí.
Docházíme k hotelu u Hrubé Skály, kde konečně dáváme plechovkové, když tedy nebylo lahvové. Chlapci chtějí koupit údajně echtovní kamenné panáky pro své protějšky chichi. Vašek si ještě všimnul, že by se daly skály projít zespodu. Ono to opravdu není na chůzi tak rozlehlé, takže dáváme ještě kousíček zespodu, super. Docházíme do Doubravice, kde je obchůdek vietnamský a točené. To tedy nestojí za nic, ale Zdenek dokupuje rum, který už došel a já nemám, co držet v ruce. Rozhodli jsme se, že zkusíme dojít do tmy na Trosky, kde určitě najdeme místečko na přespání. Cesta proběhla bez větších incidentů, šlo se pod kopci celkem fádním terénem, který ozvlášťňoval pouze výhled na Trosky. Při stoupání lesem, kde se nám Trosky ztratily, jsem se Vaška zeptal, kde jsou ty Trosky a on ukázal na nás zbylé dva. Lesem jsem tedy vystoupali pod Trosky, kde jsme u prvního obydlí zjišťovali, jak k nejbližší hospodě a zda-li se dá přespat na Troskách. Starousedlík byl právě po hádce se ženou, která mu, když jsme šli kolem, vyčítala, že pořád chodí jen do hospody a na to dorazil Zdenek a ptal se na hospodu. Pravděpodobně měl pán chuť využít cizinců a sdělit tuto informace pouze za malou službičku a to zbavení se té staré almary.
Po věží Panna jsme se snažili najít nějaké vhodné místo tentokráte na pravý bivak, ale nebylo tam nic ani vhodného či úplně nevhodného. Nicméně Vašek najednou řekl, že už to má, tak jdeme se Zdenkem za ním, ale v tu chvíli zakopávám o kořen a jak popobíhám, tak rovnou zakopávám o druhý a to už letím vzduchem, tlačený těžkým ruksakem k zemi jako raketoplánem na krku nemoha přes popruhy natáhnout ruce před sebe, ryji čelem zem a zastavuji o další robustní kořen buku. Tak půl metru od buku samotného. Na čele lišej o délce 4cm a další zářez o něco výše a na nose. Chlapci mě uklidňujou, že to na steh není. Toť pomsta za předchozí kletí na cyklisty na Hruboskalsku.
Prudce se stmívá a ochlazuje, vaříme hráškovou polívku na opuštěném parkovišti pod Troskami. Začíná pršet a scházíme do vesnice, nacházíme zapadlou hospodu, co vypadá z venku jako socialistická samoobsluha. Čelem budím pozornost, někteří se zlehka opíjíme, protože jsme přes den měli jen ty dvě piva a nějaké 2 lahve rumíku. Vašek si přesedá k vedlejšímu stolu, kde jsou nějací Pražáci, kteří už údajně kempují pod Troskami delší dobu v TP a zvou nás dovnitř, že je potřeba brzy vyrazit, abychom chytli dobrá místa – jedná se o veřejné TP. Večer se protahuje a chlapci začínají být přítulní až moc, tak máme podezření a téměř jistotu, že v TP spát nebudeme. Rozhodneme se, že dojdeme zpět kolem Trosek a pak 150ti metrovým sešupem lesem do vesnice Ktová. Ještě než k tomu dojde, tak mě štve, že Vašek furt sedí s hošima, tak po něm občas hodím papírový tácek, to se však nelíbí místnímu méďovi, pak se mu to nelíbí ještě jednou a to už dostávám rozum a omlouvám se.
Klesání pod Troskami je po spadaném listí opravdu nepříjemné a už mám docela respekt a snažím se padat raději na zadnici. Vašek nás dovedl až ke kolejím. Díky za podstatnou část navigace, Vašku. Usínáme pěkně pod střechou čekárny nádraží. Já tedy znaven jen v oblečení se po nějaké době probouzím zimou a myslím si, jak jsem chytrý, že lezu do spacáku. Před pátou nás budí ranní vlak, no a dalším vlakem kolem osmé už musíme jet domů, abychom zvládli náš plán být doma dopoledne.
Ještě se podivuji, že bych měl jet přes Hradec, tak to na poslední chvíli Vašek čekuje na internetu a opravdu, hle, jedu také vlakem, ale až za dalších asi pět minut, jinak bych skončil v Brně. Cesta domů se již nese ve znamení únavy, jemné opičky a hladu, protož jsme ráno nedali snídani s tím, že ji dáme ve vláčku, k čemuž alespoň u mne nedošlo. S jemnou vůni myšiny způsobenou bivakovacím pytlem a také rozbitou hlavou budím asi opravdu zdání bezdomovce. Tak asi půlku trasy stojím, protože je v tyto dny ve vlaku dosti narváno. V Kolíně si pak chci sednout na lavičku, ale naštěstí si všímám, že bych si sedl vedle bezdomovce s rozbitou hlavou a to by už bylo pro kolínské nádraží esteticky neúnosné, takže radši postojím, stejně tak potom dál ve vlaku do Golčova Jeníkova.
Tam už se jen bojím, aby mne nezatkli policajti, protože stojím na parkovišti vedle policejní stanice. Po půl dvanácté jsem doma, rodina na výlovu Rohánku, takže čekám až do tmy a dávám se do pořádku, seč to jde. Jizvy na hlavě se zatáhly do týdne. Amen.
Hruboskalsko je fakt pěkné. Budu se těšit na Noční přechod, který snad proběhne někde u Náměšti nad Oslavou, jak předeslal Ríša.

Luděk Klusáček

Rubriky: Luďkovy toulky a zážitky, Nezařazené | Komentáře nejsou povoleny

Kdo já jsem

Kdo já jsem

 

Kdo já jsem?

láska měla pravdu

pokud se nořit do temnot

tak už jde pouze o eleganci pádu

 

Slunce nevychází

Hvězdy už také ne

Odráží se ode mne trýznivý měsíc

 

Oči plné prachu a písku

Kloužu po listí

a řezavým pískem

 

Čekám na slunce

Ale i kdyby skončila

-tahle polární noc

Budu mít horečku

 

V bezvědomí

Vyplaven na finální pláži

-tohohle marastu

Se neprobudím

 

23.11.2016

Luděk Klusáček

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

Hřích

Hřích

 

Nádech-výdech, svatého písma hlt

Tvrdost stěny

1., 2., 4. a 7. rok

 

Stigma prvních kroků vtisknutých do forem

Literární charakter věčných pohledů

mizících do ztracena

 

Přivřená dvířka komůrky

s vůní parfému přesně kolem aury

-si myslím

Nakonec všechno to zavřené do malé tabatěrky

a zakopáno hluboko pod zem.

 

(24. 9. 2016)

 

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

Květy

Květy

 

Všem zapomenutým duším,

kterou ty nejsi.

Obloukem a časem se dostáváme

k jádru věci

  • co je to být člověkem?

… označkovat si hospodskou lavici

nebo celou hospodu?

Jsi větší rošťák ty a nebo brácha?

Punk is not dead, život není o smrti.

Život se musí žít do posledního dechu.

 

(Květa zemřela v 19ti letech na RS)

 

20.1.2017

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

Hříchy

Hříchy a bože, vykuř mi

 

Mrazivou bílou ranní krajinou

Ej šli za sebou dvě černé Smrti

I jedna z nich povídá:

Kdá, kokodá

Druhá:

Je setnuto.

 

Náhle byla všude jen černá smrt

pusto, zákopy zahrnuty

a z nich trčící otazníky

 

Už čekalo se na jaro

a co nám tu po zimě zbylo.

Kdo by se chtěl hrabat v hlíně,

bahně právě roztátého sněhu,

obcházet polnosti -

stále z větší části půl metru pod tekoucí ledovou krustou?

 

Ale právě tam je přehlížená naděje

a zárodky budoucího vzdoru.

 

Taky si počkám

až zvednou se ramena a ohrne se nosík

A příště už možná jenom

Kdá kokodá

20.1.2017

 

 

 

Rubriky: Básnění mého syna Luďka | Komentáře nejsou povoleny

NP 2017

Dalo by se říci, že zápisky vznikají relativně posléze, tudíž nebude problém si vzpomenout na podrobnosti, jako tomu bylo u posledního nočního přechodu, který zůstává nezapsán. S odstupem pouhého týdne však musím uznat, že prostě existují okénka, která možná nikdo z přechodníků roku 2017 (10. února) nedokáže vyplnit.

Jak je to na posledních čistě sportovních Nočních přechodech pořádaných Ríšou zvykem, startovalo se již v pátek ráno. Výhodou určitě je, že neproběhl žádný čtvrteční večerní briefing, který by nám již předem zakalil mysl a střízlivý nadhled, jež je pro tuto akci nezbytný. Z původních šesti předpokládaných přislíbil účast pouze sehraný kvintet Ríša, Zdenál, Karel, Rosťa a já. Ještě ve čtvrtek dopoledne jsem si nebyl jistý, zda se opravdu zúčastním, protože jsem v práci nestíhal. Byl jsem tedy domluvený s Ríšou, že mu dám echo kolem poledního. Potvrdil jsem a v pátek v 7:45 už jsem netrpělivě přešlapoval u Čapkových domků. Bylo totiž ještě v plánu vybrat peníze, nakoupit potraviny a třeba dát pivo v chotěbořské nádražní. Z té poslední věci bohužel sešlo.

 

Na nádraží ještě oba dva děláme ostudu, já ztrácím právě koupené lístky na dráhu a Ríša odhaluje zažehnutý odpadní koš. Paní zalívá koš hrníčkem na kávu, já potichu nacházím ztracené lístky. Jsem z té páteční dovolené nějaký vyšinutý, poznamenávám. Ve vlaku jíme karbanátky, pijeme zelené pivo z petky, dolaďujeme plán, míříme přes Ždírec do Hlinska. V Hlinsku se k překvapení Ríši přesedá na autobus, k mému překvapení na asi osmisedačkový, který nejprve odmítám, že se jedná pouze o MHD nebo taxík. Autobus do Borové u Poličky, jež je naším výchozím bodem, nejede jako s hnojem, ale dostáváme se na místa, která nám málem až vyrážejí dech, lámou ploténky – na pětce vzadu to opravdu skákalo… Převlékám si ještě v autobuse ponožky, kratší za delší a jsme v Borové. Tu nastává trochu problém, protože i když jsme v Borové našli dvě hospody, jsou obě dvě otevřeny až od jedenácti a my máme sotva desátou. Nepohrdneme tedy místní sámoškou na úrovni. Začínáme myslím Radegastem nebo Gambrinusem, já si tedy dávám ještě kávu z automatu, pak do toho ty studené Radegasty, pak jsme zkusili i teplé a jednu Ríšou vyzdvihovanou Holbu – tou jsem si jistej, i když byla asi třetí v pořadí. Ríša nechce stát za okénkem vedle kas, kde je pěkně teplo a výhled přes silnici na nádraží jako z kavárny, tak jdeme do předsíňky vedle vozíků, tam už jsou otevřené dveře ale taky výhled. Ve vší slušnosti debatujeme s procházejícími domorodci.

Tu již od vlaku přicházejí kamarádi. Jelikož jsem ještě při smyslech navrhuji, že bychom se jim měli schovat, tzn. zůstat tam, kde jsme a prověřit jejich IQ – kde bychom asi mohli být, že…, když je všude zavřeno. Stává se dosti zásadní věc, totiž Rosťa má narozeniny a na to nejsme připraveni, především pak fyzicky. Dáváme po slivovičce a raději vyrážíme do polední přírody. Kraj vesnice je nedaleko, procházíme lesem a stoupáme do mírného kopce. Na kopci oslavenec nachází první vhodný strom a tak na něj ten jinoch musí vylézti, šlo o nějaký listnáč, byl tam raz dva. Ríša vedle vidí vyšší, tak vyleze alespoň do poloviny. Já tedy zatím nechápu, že se chovají jako malí kluci. Ale ne, oni vždy hned lezou po stromech, vždyť jsou to horolezci a entomologové. Za nějaký čásek, když se přehoupneme přes planinu a pravděpodobně další pás lesa, se mi jeví další obraz a tím je rozsáhlejší remízek mezi lukami, je v něm i tak napůl vzrostlý smrček, cca 14 metrů, chlapci vylézají až nahoru, jsou soutěživí, Ríša do 14 metrů a Rosťa do konce, dokonce výše než do konce, asi do 16. Mě stačí bezpečných přizdisráčských 12, stojím pod Ríšou, který huláká něco v tom smyslu, že ať žije příroda a že nelze spadnout, minimálně ne až dolů, protože jsou všude větve. Já se stejně držím se smrkem v objetí a modlím se. Slézáme dolů, odkládám dopitou lahev slivovičky od Rosti, Ríša sebíhá z kopce, vznáší se nad lesknoucí hladinou přemrzlého sněhu a najednou není tak dobře vidět. On sebou flákl, tak ho doháníme, ale má pouze povrchově sedřenou kůži na čele a nějaké to ústní krvácení. Nechce se mu moc stávat, tak se ho snažím po bratrsku resuscitovat dlaní. Nutím ho vstát a pak sám raději na chvíli ulehám. Začínáme sestupovat nepříjemně hlubokým sněhem, scházíme do Pusté Rybné. Zvláštní je, že jsem si myslel, že tu mám poměrně rozsáhlé okénko, ale jak to sepisuji, tak si začínám na určité věci vzpomínat, takže ten sestup už spíše nebyl tak dlouhý. My to ještě dáme dohromady.

V Pusté Rybné mají smůlu, že mají otevřenou restauraci od ráno do 2 a pak až od 6 večer, my jsme tedy vyrazili z Borové hned, abychom to stihli, ale ty stromy se nám prostě postavili v cestu a nešlo je obejít, museli se přelézt. Přepadli jsme tedy znovu místní obchod, ten už byl menší, ale sortimentem dostatečně vyhovoval. Pilo se pivo venku i vevnitř, jedli saláty, rybí i ďábelské. Podrobnosti se vytrácí ale celkový dojem gentlemana by táhlou návštěvu popsal nejlépe jako loupež, s rozdílem toho, že jsme platili, jinak jsme se chovali jakou loupežníci, trochu jsme to vyplundrovali, ba i sladkosti jsme nakoupili.

Z Pusté Rybné jsme pochodovali po silnici, až jsme se dostali k autobusové zastávce v poli, kde jsme si našli spoj do Křižánek, nad kterými jsme chtěli přespat u Bílé skály, která je v těsné blízkosti Devíti skal. Uvnitř autobusové zastávky došlo k malému incidentu, kdy Ríšovi vybouchla petka s pivem, se kterým mi polil ruksak, respektive spacák, což jsem pocítil až k ránu. Zastávka byla poblíž křižovatky, kde stál jakýsi pán, tak jsem usoudili, že musí opravdu něco jet. Autobus přijel, my jsme zvesela nastoupili a pán tam zůstal stát. Za pár minut jsme dorazili do Křižánek, kde už padala tma. Pokračovali jsme dle plánu do Hospůdky za řekou. Zde jsme se chovali velice způsobně a například já jsem uprostřed prvního piva usnul. Nakonec mě asi po dvou až třech hodinách spánku někdy kolem půl desáté probudili a vyrazili jsme do kopce do divočiny. Trošku jsem si v hospodě přeležel ručičku v zápěstí, no ještě je to i po deseti dnech tak nějak zatuhlé. V kopcích jsme netrefili směr turistické značky, takže jsme se rozhodli přenocovat, tam kde jsme. A byla to dobrá volba.

Při povinném proplácávání před spaním jsem zjistil, že mi chybí mobil, nebyl v obvyklé kapsičce. Naštěstí si Karel bere všude navštívenky, důvod tohoto činění tedy není úplně jasný, ale tentokráte to hodně pomohlo. Ihned se ze zbylých mobilů volalo zpátky do hostince a naštěstí to vzali. Takže tato epizoda začínala trošku pozměňovat plány na zítřek, když už né celé bandy tak alespoň moje.

K ránu už jsem se probouzel, protože mi začínala být zima na chodidla, to se mi často stává a většinou je to tím, že je, představte si, mokrý spacák. Nyní to bylo od toho rozlitého piva, povětšinou je to ale z důvodu toho, že si funím do bivakovacího pytle, namísto přímo do atmosféry. Pak už mě začínal probouzet i močák, no a už jsem musel ven. Hnala mě totiž vidina, že si rozdělám uprostřed zimy a také uprostřed hlubokého lesa oheň. Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil. Od Karla jsem později obdržel nepřímou pochvalu za takovýto nevšední zážitek. Zdenál se trošku bál o vybavení, protože oheň nejprve moc nehořel, zato jiskry létaly vydatně. Myslím, že to přežil, zato já si propálil kalhoty i svetr. Hoši tedy postupně stávali ze svých spacáků a bivaků, byli jsme docela pěkně rozprostřeni po lese, zabírali jsme tak 200 metrů čtverečných. Za přispění celé bandy se nakonec podařilo splnit sen věčného ohně a udrželi jsme ho alespoň na rychlo-opečení špekáčků. V širokém okolí po nás ale zůstaly otrhané větve smrků. Nevím, jak bych to zvládl sám, opravdu zábava po čtyři až pět lidí.

Kamarády jsem přesvědčil, že návrat do hostince pro zapomenutý mobil zvládnu sám a rozešli jsem se na křižovatce, kde oni dále pokračovali na Devět skal a já doufal, že do Křižánek. Nicméně jsem trochu sešel, tak jsem se rozhodl odhadnout směr a odbočil na první cestě, kde byly vyšlapány stopy. Trošku z boku jsem asi po půl hodině šlapání dorazil na okraj Křižánek, tedy k první chalupě a nově budovanému penzionu, kde jsem využil celkem dobře vypadající kadibudku. Věci nechávám venku a když jsem se uvelebil, tak jsem zjistil, že se blíží běžkaři, tož jsem stáhnul alespoň bundu s penězi dovnitř. Když jsem byl hotový a vylezl jsem ven, tak jsem zjistil, že je tam asi nějaká zbloudilá běžkařská stopa, protože už se to začalo hrnout, jeden lyžař za druhým. Na zimu opuštěný a rozestavěný penzion se také z druhé strany ukázal uprostřed přestavby. Upaloval jsem pryč. Do deseti minut jsem byl před hospodou a bez hodinek jsem to docela odhadl, bylo to akorát deset minut před otvíračkou. Paní řekla, že to jsem já-ten, který byl včera nejvíc…, tak jsem odvětil, že jsem mohl na takové urážky zůstat doma a pak se zklidnila, že prý jsem alespoň nic netropil. Vyžádal jsem si jedno pivo, za to mi vyúčtovala 30 korun, tak jsem jí nechal 50. Nemohl jsem se nikomu z přechodníků dovolat, až nakonec povolil, myslím, Zdenál. V jedenáct jsem vyrážel a trošku běžeckým tempem jsem za čtyřicet minut předbíhaje rodinky s kočárky, důchodce a běžkaře, dorazil k Devíti skalám, u kterých jsem se nezdržoval a pokračoval dále na Žákovu horu, pod kterou mi začali docházet síly, protože jsem šel na lačno a bez pití. Dal jsem tedy ještě před Žákovou horou pauzu mimo cesty. Trocha vody a hurá dál. Těsně pod začínajícím kopcem potkávám párek běžkařů, který raději lyže snášejí a sjíždějí až přede mnou posledních 50 metrů, sníh je totiž opravdu dosti zledovatělý. Vylézám na kopec, kde by teoreticky měli čekat kamarádi, ale to už by byli asi zmrzlí, protože mají tak hodinu náskok. Na Žákově hoře se rozhlížím, ono tam tedy není nic k vidění, jenom mě zaujalo, jak tam někdo chodil napříč. Je tam značně více sněhu, ale cesta je prošláplá jak běžkaři tak poté chodci, takže se jde pěkně, kor z kopce. Ještě na hoře píšu sms Zdenálovi, který se ukázal jako spolehlivá spojka. Když vycházím z lesa, prostě musím dát ten před pár hodinami opečený ale nedojezený špekáček a vodu. Volá mi Ríša, jak to zvládám, že od deseti budou sedět na rezervaci, takže je možná vyhodí. Je za deset minut dvě.

Do cikhájské hospody docházím až po druhé hodině. Na vesnickou hospodu je opravdu narváno, ale stůl už není pod hrozbou rezervace. Ztuha tedy přisedám ke kamarádům a v novém prostředí teprve pocítím všechnu tíži, kterou táhnu s sebou, tj. trochu alkoholu po ránu, jedno pivo v jedenáct, kilometry v nohou (to ale bylo super) a propocené funkční tričko. V salónku nad námi za ohrádkou slaví rozsáhlá rodina podle všeho narozeniny dítěte. Kolem jde dort se svíčkami, ale nedaj. Obsluha je stejná jako v létě, když jsem tu byl s rodinou a chovají se zase stejně, jakmile člověk vypadá, že neutratí alespoň pět tisíc, tak si ho nevšimnou, odsekávají a mají přidrzlé připomínky. Proč tedy v nějaké Cikháji existuje taková restaurace a proč tam tedy mají smažák za šedesát a ne za 180, aby pocestný pochopil. Taky tam obsluhují pořád ty dvě děti. Po sedmdesáti minutách se nás zeptali, jestli ještě něco chceme (myslím, že to ale bylo více zostra a nevybíravě). Ošíváme se a upejpáme, dám první pivo a pak si postupně objednáváme pokrmy do 180 korun. Na dotazy na tělo náctiletá obsluha odpovídá vždy, že si to pan majitel nepřeje. Hrozný zážitek.

Někdy po čtvrté hodině odcházíme, na autobus o půl šesté nečekáme. Ve čtvrt na šest jsme ve Světnově a zjišťujeme, že hospoda, která je normálně otevřena od šesti večer, je zavřena, protože je ten candrbál, o kterém jsme tedy věděli. Takže jsme alespoň do tmy na chatě, zatápíme, jíme, dopíjíme petky, trošku rumu. Ríša, Zdenál a Rosťa jdou ještě na pivo na candrbál. My s Karlem jsme rádi, že jsme rádi. Karel je nachlazený a já už jsem starý, tak dáváme ještě trochu rumu a v jedenáct jdeme na kutě. Hoši, kteří vyrazili někdy kolem desáté, jsou už ve dvě údajně zpět, takže ve vší slušnosti.

Ráno se vstává, oheň, snídaně a představa slibované koupačky v rybníce. Rosťa vykopává asi dvacet minut díru do ledu a pak si tam nepozorován tak patnáct minut lebedí. Pak tam vleze na pár minut Ríša a nakonec i na pár sekund po devatenácti letech já. Koupačka s kachničkou je opravdu zážitek, tak zase za rok. Odcházíme už někdy kolem půl jedenácté, abychom stihli bus ze Stržanova o půl dvanácté. Cesta je podle Lenky vyhrnuta, protože tam před týdnem běžkovala, tak této informaci důvěřujeme a vyrážíme přes led na Stržanov. Cesta je v pořádku, ve Stržanově jsme asi o patnáct minut dříve, zde zjišťujeme, že bus jel i ze Světnova, ale nevadí. Podepisuji ještě jakousi petici o morálce přilípnutou na stěně zastávky a zachvíli už jedeme. Ve Žďáře na nádraží se rozdělujeme, Rosťa a Zdenál jedou směrem na Brno a Karel, Ríša a já na Brod. A je to.

Luděk Klusáček

Rubriky: NP 2017 | Komentáře nejsou povoleny